Beletrie

Noční můra Kafkova procesu jako metafora, nebo něco jiného?

Třebaže jde podle všeho o Kafkovo vrcholné dílo, Proces zůstal do jeho smrti nedokončený. To jsem sice nevěděl, ale na vlastní kůži se o tom přesvědčil, když jsem při čtení této knihy (DOBROVSKÝ, 2014, edice omega) narazil v textu na ediční poznámky jako např. „Tato kapitola nebyla dokončena“ nebo když jsem v jejím závěru procházel texty nedokončených kapitol a autorem vyškrtnutých částí. Na Wikipedii jsem si rovněž přečetl, že tento nedokončený román vydal Kafkův „dlouholetý společník z dob mládí i dospělosti Max Brod, navzdory výslovnému přání autora, aby román nebyl po jeho smrti nikdy vydáván.“

Doufám, že to nebude znít moc troufale, a nemyslím to zle, ale možná měl Brod toto přání svého přítele respektovat. Tipnul bych si, že Kafka měl jistě své důvody, proč si to přál. Třeba nebyl s obsahem spokojený a přišlo mu, že textu něco chybí? Těžko říct. To už se nikdy nedozvíme.

Zmatek, absurdita a nesmyslnost

Čím jsem si ale naprosto jistý je to, že Proces zůstává z mé strany nepochopen. Zmatek. Absurdita. Nesmyslnost. To jsou slova, která mi při čtení knihy v hlavě naskakovala. Má snad kniha odrážet zmatek, absurditu a nesmyslnost života? Nevím. V knize se mi skutečně jakýkoli skrytý význam hledá velmi těžko. Možná tam ani není.

Ostatně, proč by nemohla stačit samotná absurdita, a nač pořád hledat nějaký hlubší smysl, že? To nemyslím špatně, naopak, činím toto prohlášení jako někdo, kdo si formát zdánlivých (geniálních) literárních slátanin velice užívá (co takhle Stopařův průvodce galaxií nebo Zeměplocha Terryho Pratchetta?). U Procesu to ale bylo přece jen trochu jiné. Při jeho čtení jsem si onu absurditu neužíval. Naopak mě na tom všem něco docela deptalo.

Metafora…ale na co?

Ve snaze přijít tomu všemu na kloub jsem si od začátku pohrával s myšlenkou, že to je možná celé metafora a odehrává se to jen v hlavě hlavní postavy, prokuristy Josefa K., který možná soudí sám sebe aniž by si připustil, za co. Konečně, mnoho popisovaných výjevů působilo přece jen dost snově (např. „odnos/únos“ mladé uklízečky studentem práv a poslíčkem vyšetřujícího soudce, nebo její výstup při prvním výslechu K., či výslechy, které připomínají klání v blázinci atd.). Děj je celkově vylíčen jako by to byl celé nějaký zlý a absurdní sen. To vše je ale možná jen ona pověstná kafkovina, že by?

Na druhou stranu z textu jsou některé věci naopak velmi zřejmé. Tak třeba filipika proti úředníkům a byrokracii, která se prolíná celým dílem, a také ona absurdita vykresleného soudního procesu jako soukolí, které se hýbe bez jakéhokoli ohledu na ty, kterých se týká.

Čeho, že se vlastně proces týkal? Dobrá otázka. Beru si z toho, že to není vlastně důležité. Slovy jedné z postav „[…] řízení přejde ponenáhlu v rozsudek […]“ tak jako tak.

Inkviziční proces v celé své kráse

Kafkovi se nicméně podařilo působivě vykreslit podstatu inkvizičního, tajného a neveřejného procesu v celé své pokroucené kráse. Proces bez jakýchkoli procesních záruk pro obžalovaného. Jako by Kafka vzal všechny principy, na kterých dnes stojí právní řád a obrátil je naruby. Je to velmi mocná připomínka toho, že to, co považujeme za naprostý základ pokud jde o procesní principy, rozhodně nemusí být samozřejmost (a historicky ani nebyla, však dnešní stav se také musel z něčeho vyvinout).

Inkviziční, tajný a neveřejný proces má svá specifika. Tak například, že obžalovaný vůbec neví, čeho se jeho věc týká. Z toho ostatně plynou další absurdity. Obžalovaný sice může ke svému případu podávat podání. Jenže právě proto, že je řízení neveřejné a všeobecně se neví, proti čemu by se takové podání mělo obracet, může v prvních fázích řízení zkrátka jen náhodou obsahovat něco, co by mohlo mít význam. Jak k tomu pak přijdou advokáti?

Když už jsme u nich, s těmi je to také složitější, „obhajoba totiž není zákonem vlastně dovolena, ale jen trpěna […] je dokonce sporné má-li se příslušné místo v zákoně vykládat aspoň v tom smyslu, že je trpěna.“ Ne snad, že by advokát mohl obžalovanému nějak významně pomoci. Tedy jistě ne skrze oficiální podání, pečlivě připravená a hemžící se latinou. Ne, obžalovanému je možné pomoci snad jen skrze neformální zákulisní tlaky a známosti (opět slovy jedné z postav: „[…] v zákoně se praví, že se nevinný osvobozuje, a nestojí v něm naopak nic o tom, že by bylo možné soudce nějak ovlivňovat. Já jsem se ale dozvěděl pravý opak. Nevím ani o jednom skutečném osvobození, zato však vím o mnohém ovlivnění.“).

Pokud jde o samotný soud, tak to je také vcelku bizarní. Z textu to vypadá, jako by snad existovalo více druhů soudních soustav, tak nějak oddělených od státu (alespoň to vyplývá z naznačených reakcí postav v závěru knihy, kdy soudní vykonavatelé vedou K. a míjí četníka – skutečný orgán státní moci). Pak se ale nabízí, co je vlastně ten soud zač? Z čeho je odvozena jeho pravomoc soudit? K tomu se dále přidává další podivnost, a sice, že soudní kanceláře jsou umístěné porůznu v obydlených domech na půdě? Slovy klasika: velice tomu rozumím, to nemohu říct.

Camus je Kafka na druhou?

Kafkovi se zkrátka podařilo velmi bizarním způsobem vykreslit absurditu procesu bez jakýchkoli procesních záruk pro obžalovaného. Budiž nám to varováním a těšme se proto z toho luxusu, jaký nám poskytují veškeré naše dnešní právní zásady relativně hluboko zakořeněné v našem právním řádu.

Na druhou stranu, samotná existence procesních záruk či správné nastavení těchto základních stavebních principů samo o sobě také ještě nestačí. To se zase bezvadně povedlo Camusovi v jeho Cizinci poukázat na absurdity procesu, ve kterém jsou všechna procesní pravidla garantována. Klobouk dolů. Ti dva by si mohli vyprávět. Nevím, zda bych chtěl být u toho.

One Comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.