Beletrie,  Filozofie

Existenciální koktejl absurdity života

Na přebalu nového vydání Camusova Cizince vydaného v r. 2021 pod nakladatelstvím LEDA se uvádí, že se tento román brzy po prvním vydání stal synonymem existencialismu. K autorově nelibosti. Nevím, proč se to Camusovi nelíbilo, ale je pravda, že když se řekne Cizinec, asociace s existencialismem mi naskočí okamžitě.

Lhostejnost nebo beznaděj? Nebo obojí?

Při čtení mi vlastně od samého začátku v hlavě naskakovala slova jako „lhostejnost“ nebo „beznaděj“. Hlavně při líčení vnitřních pocitů a pohnutek hlavního hrdiny v souvislosti s úmrtím a pohřbem jeho matky. Možná lhostejnost není to správné slovo, ale něco je na tom celém jaksi zvláštní. Jde o onu nezúčastněnost při pozorování událostí v Mersaultově životě, a to nejen ve vztahu ke smrti jeho matky. Věci se zkrátka dějí. Nic víc.

Celkově zajímavé je pozorovat Mersaultovo fungování ve společnosti, které je líčeno skrz bezprostřednost jeho cítění. Jako by se zdálo, že jsou mu události, které se kolem něj dějí lhostejné. Pravděpodobně tomu tak ale není. Na několika místech je možné pozorovat pohnutí hlavního hrdiny, tu s ohledem na to, co řekl, nebo s ohledem na reakci osoby, se kterou přišel do styku.

Je to všechno jedno

Očividná je Mersaultova nezúčastněnost ve vztahu k dění kolem něj zejména pokud jde o jeho interakci s ostatními lidmi. Jako by mu ani nestálo za to si cokoli vymýšlet bez ohledu na to, že mu nejspíš je tak nějak jasné, že to co říká nebude druhou stranou přijato bez zdviženého obočí. Krajní ukázkou toho je Mersaultův proces, kdy je pro něj zkrátka nejjednodušší říkat pravdu bez ohledu na to, co to pro něj bude znamenat. V určitém momentě Mersault dokonce pronese, že araba zavraždil kvůli slunci, což je asi tak nejblíže jeho skutečné pohnutce (existuje-li vůbec), avšak v kontextu všeho, co bylo během procesu řečeno působí takové prohlášení nevěrohodně, neuvěřitelně a vtipně. Také, že se mu dobří lidé vysmějí.

Mersaultovo přesvědčení, že na ničem vlastně nezáleží, je rovněž patrné i z následujícího líčení: „[…] po chvilce se mě pak zeptala, jestli ji muluju. Odpověděl jsem, že na tom přece nezáleží, ale že asi ne.“ Fráze, že je to vlastně jedno se prolíná celým dílem. („[…] zeptala se mě, jestli se s ní chci oženit. Řekl jsem, že je mi to jedno.“) K čemu vede očividná absurdita všeho a vědomí, že je to vlastně jedno? Nejspíš k životu v momentu. Tady a teď. A přesně to Mersault dělá.

Soudní proces a justice

Významnou část knihy tvoří popis soudního procesu a soukolí justice, která má na starosti nalézání spravedlnosti. V návaznosti na Mersaultův čin je primární snahou justice porozumět tomu, proč udělal, co udělal. Najít důvod. Motiv. Co se ale stane tam, kde nic takového není? Jako jednotlivci i jako společnost přikládáme velký smysl příčinám a následkům. Dokonce natolik velký smysl, že je hledáme i tam, kde nejsou. Čtenář má ten luxus z pozice nezávislého pozorovatele nahlédnout do hlavy a do myšlenek Mersaulta. proto, že v jeho činu se skutečně žádný motiv nezrcadlí. Snad jen opravdu to slunce.

Takový závěr je ale pro společnost nepřijatelný. Soukolí justice se proto točí tak dlouho, než veškerá data zpracuje do přehledného celku. Vrah a celkově lidská zrůda Mersault to měl všechno promyšlené. Perfektně to zapadá do jeho psychologického profilu. Netruchlil přeci dostatečně na pohřbu své matky.

Mersault je vrah. Soudili ho však zčásti, a dost možná i hlavně, za to, co s vraždou reálně nesouviselo. Ovšem jen a kvůli vraždě. Tady máme onu příčinu a následek. Čtenář ví, že to s tím nemá nic společného a celé je to tak absurdní. Jenže v reálném světě nejsme v pozici transdimenzionální bytosti s přístupem do mysli ostatních lidí. Nemáme ten luxus vidět do hlavy jiných. V knize popisované prostředky hledání příčiny a následku jsou tak naše jediné nástroje, jak uspořádat všechen ten chaos kolem nás.

Zvláštní dojem, že jsem tu navíc

Absurdita během procesu je dokonána v momentě, kdy je čtenáři jasné, že se rozhoduje o Mersaultovi tak nějak bez Mersaulta. „[…] trochu to vypadalo, že ta záležitost neměla se mnou nic společného […] Všechno se odehrává bez mé účasti.“ Ne snad, že by mu byla odepřena práva stanout před soudem, či právo na obhajobu nebo jiné procesní právo. Rozhodování o Mersaultovi bez Mersaulta je naopak produktem řádného uplatňování veškerých práv. Absurdní. Jak jinak.

Nechápejte mě špatně. Mersault byl nepochybně divný pavouk. Dost možná i trochu psychopat. Nejspíš ale neuškodí čas od času, kdy jsme zavalení vším tím balastem všedního života, zhluboka se nadechnout a připomenout si, že je to vlastně všechno tak trochu jedno.

One Comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.