Máme jako lidstvo sklony k tomu metaforicky osekávat nohy všemu, co se vymyká?

Knihou Prokrústovo lože od Taleba jsem uzavřel jeho sérii Incerto (o ostatních dílech, které v této sérii vyšly jsem rovněž napsal samostatné příspěvky – viz zde: Zrádná nahodilost, Černá labuť, Antifragilita, Nasadit vlastní kůži).

Krutý Prokrústés a jeho lože dnešní doby

Prokrústovo lože najdeme v řecké mytologii v souvislosti s postavou krutého majitele usedlosti v obci Korydallos v kraji Attika. Prokrústés byl známý tím, že nebohé poutníky unášel do své chýše, pohostil je a nabízel jim nocleh na netradičním lůžku. Chtěl, aby lože mělo pro poutníka dokonalé míry. Měl však vlastní způsob, toho docílit. Kdo byl příliš vysoký, tomu usekl nohy. Kdo byl zase příliš malý, toho do správné velikosti natáhl na skřipci.

Taleb užívá ono nechvalně známé Prokrústovo lože jako metaforu, aby poukázal na to, jak lidé často upravují nesprávnou proměnnou, pokud čelíme neznámému nebo nepoznanému, či se tak neznámé snažíme napasovat do známých škatulek, místo abychom upravili právě tyto škatulky.

Aforismy, škatulky a Platón

Autor tak nabízí ústřední myšlenky ze svých děl ve zhuštěné podobě ve formě aforismů. Čtenář znalý knih ze série Incerto se proto setká s vděčnými talebovskými tématy jako je například kritika novinářů a konzultantů („Erudovaný člověk je ten, kdo ví více, než dává najevo; u novináře nebo konzultanta je to přesně naopak.“), naivita pokud jde o náhodu a její roli v našich životech, záměna absence důkazu a důkazu absence. Slušná část příspěvků je rovněž věnována svébytnému pojetí zaměstnání jako moderního otroctví („Neexistuje žádný přechodný stav mezi ledem a vodou, mezi životem a smrtí však ano: zaměstnání“ nebo „Ti, kdo nemají pocit, že zaměstnání je systémové otroctví, jsou buď slepí nebo zaměstnaní.“)

Na autorem zmiňovaném škatulkování, respektive na našem sklonu prokrústovsky upravovat vše s čím se setkáme, aby padlo do připravených škatulek, nicméně jistě něco bude. A je pravda, že kolikrát je skutečně snazší uměle napasovat něco do existujících kategorií, než se otravovat s tím vymýšlet kategorie nové. Nebo vůbec ona potřeba vše řádně kategorizovat. Taleb má nejspíš právě z toho důvodu pifku na Platóna, kterého poněkud schizofrenně označuje za největšího myslitele všech dob, neb zastínil všechny filozofy a myslitele, kteří přišli po něm, ale zároveň to byl on, kdo do našeho intelektuálního světa přinesl ony platónské kategorie.

Jak už to u Taleba bývá, je třeba se připravit na notnou dávku hejtů. Jakmile ale čtenář přestane tyto vnímat, nebo se jimi dokonce začne bavit, dostává se k tomu skutečně zajímavému. Pro účely hlubšího proniknutí do uváděných témat bych asi spíš doporučil přece jen některé z Talebových prozaických děl v rámci série Incerto, nicméně Prokrústovo lože a v něm obsažené aforismy mohou rovněž představovat nenásilnou formu, jak se s myšlenkami obsažených v jeho dílech seznámit.