O (někdy) metaforickém „nasazování kůže“

Přesto, že pravděpodobně patřím do kategorie lidí, které autor označuje přívlastkem „intelektuál, ale debil“ (IAD), mne kniha zaujala. Nasadit vlastní kůži je první dílo od Nassima Taleba, které jsem četl. Přesto, že autora sleduji na Twitteru a četl jsem několik recenzí na tuto knihu a věděl jsem proto dopředu přibližně, co za „formu“ sdělení mohu čekat, jeho specifický styl mne přesto zaskočil. Asi je zbytečné uvádět povzdechy nad zbytečností arogance, agresivity či vulgarit, se kterými Taleb prezentuje své jinak velmi zajímavé postřehy. Tuším zhruba, co by mi na takovou poznámku odvětil. V tomto si k autorovi pravděpodobně cestu nenajdu a vyslovený názor, že „[…] postavení svobodného člověka, bývá obyčejně projevováno dobrovolným přijetím mravů nejnižších tříd“, si také neosvojím, byť připouštím, že je tímto pohledem také možné leccos vysvětlit.

Autor je nicméně kromě arogantního zesměšňování osobností z řad IAD stejnou měrou schopen i vyslovení obdivu k jiným osobám, jejich schopnostem a intelektu (např. Ed Thorp, Murray Gell-Mann, Claude Shannonm, J. L. Kelly, Herarld Cramér, Herb Simon, Ole Peters). Nabyl jsem proto dojmu, že většina jeho rozzuřených výpadů vůči „intelektuálům“ a akademikům s definitivou je třeba brát do jisté míry s rezervou jako nadsázku nebo projev osobitého smyslu pro humor. 

Asymetrie nasazování vlastní kůže

Po obsahové stránce je kniha věnována konceptu „nasazování vlastní kůže“ v každodenním životě. Jak autor sám uvádí, nejedná se o myšlenku jakkoliv novátorskou. Taleb ji zde ani neprezentuje jako něco dosud neznámého nebo se ji nepokouší vydávat za vlastní. Naopak, jak podtitul této knihy naznačuje, autor se věnuje skrytým asymetriím v každodenním životě, které jsou projevem nasazování vlastní kůže nebo naopak jeho absence. Kniha je pojata jako esej, pravděpodobně stejným způsobem jako jeho ostatní příspěvky ze série Incerto. Předesílám, že jsem z nich četl pouze Antifragilitu (rozhodně mám ale v úmyslu přečíst i ostatní).

Dosud jsem se nesetkal s něčím v mých očích tak originálním, plným zajímavých myšlenek propojených či uvedených do kontextu se starověkými a náboženskými texty nebo historickými souvislostmi. Po přečtení však nejsem schopen v několika větách shrnout, co je to hlavní sdělení. Určitě je dobré tuto knihu přečíst alespoň ještě jednou. Namísto shrnutí proto vybírám několik bodů, které mne zaujaly.

Nasazování vlastní kůže a učení

Nasazování vlastní kůže ve smyslu sdílení rizika a odpovědnosti, společně s vlastní účastí na konkrétní věci, je nejefektivnější způsob učení. Naopak, Taleb dokonce tvrdí, že bez nasazování vlastní kůže nedochází k učení. Nasazování vlastní kůže je proto podle autora nástrojem evoluce – pouze realita, činy a čas rozhodnou, zda myšlenka či jednotlivec obstojí.

Co je racionální?

Racionalita rozhodování nebo lidského jednání vychází ze schopnosti přežít. To znamená, že racionální je vše, co zaručuje přežití. Autor v tomto ohledu uvádí, že intuice nebo ustálené báchorky, průpovídky a lidová moudrost je často projevem této časem prověřené strategie přežití. Jednání v souladu s takovými poučkami je pak racionální. Toto souvisí s něčím, co Taleb označuje jako „Lindyin efekt“. Podle něj věci, které nepodléhají entropii (myšlenky, koncepty, v podstatě vše nehmatatelné) zvyšují délku svého dožití úměrně době své existence. A to na rozdíl od věcí podléhajících fyzické zkáze (lidské tělo, hmotné věci), kterým se délka dožití krátí s ohledem na již uplynulou dobu existence. 

Universalismus a decentralizace

Autor preferuje individualizaci etických pravidel na konkrétní osobu. Stříbrné pravidlo „nečiň jiným, co nechceš, aby oni činili tobě“ považuje za lepší než zlaté pravidlo „jednej s ostatními tak, jak chceš, aby jednali oni s tebou“. Tato upřednostňuje před jejich univerzalizací ve formě Kantova imperativu mravního. Tvrdí, že etická pravidla a naše morální hodnoty se budou lišit v závislosti na měřítku. Jiným způsobem budeme vnímat spravedlnost ve vztahu ke svým blízkým, ke svým známým a ostatním členům místní komunity. Jinak ji budeme vnímat na úrovni státu, kontinentu a světa. Decentralizaci proto autor preferuje před universalismem a globalizací. V tomto ohledu si nemohu pomoci, než se ptát, zda snad nemůže existovat nějaké pojítko mezi lokálností ve smyslu změn ve vnímání etiky a spravedlnosti ve smyslu výše uvedeného, a lokálností hmoty v kvantové fyzice, kdy se může zdát, že právě proto, že atomy hmoty jsou blízko sebe, vznikají jevy, které následně vhodně pojmenováváme (např. gravitace), ale ne naopak (ano, uvádím to zde navzdory autorovu popisu definičních znaků IAD, kdy „[IAD] za posledních pět let v rozhovorech, které nijak nesouvisely s fyzikou, aspoň dvakrát vytáhl kvantovou mechaniku“; a ne, nemohl jsem si pomoci). 

Nejméně tolerantní vyhrává

Autor zde popisuje mechanismus, v jehož důsledku dochází k tomu, že se ve společnosti prosadí takové názory, pohledy nebo myšlenky, které jsou vůči ostatním asymetrické a vykazují vysokou míru netolerance. Taleb zde hovoří zejména ve vztahu k náboženství, ale to samé demonstruje i ve vztahu k vegetariánství. V situaci, kdy plánujete večírek a večeři o jednom chodu a víte, že mezi vašimi přáteli, kteří se události zúčastní, jsou i vegetariáni, pravděpodobně jako hlavní chod vyberete bezmasé jídlo právě proto, že i vaši nevegetariánští přátelé proti takovému jídlu nebudou nic namítat (pokud to nebude něco skutečně odporného). Naopak, pokud by bylo servírováno maso, vegetariánští přátelé nejspíš nepřijdou, pokud nebudou chtít být o hladu.