Migrace do digitálního habitatu, věk dítěte a blahobyt

Autor v knize uvádí: „Člověk má vědět vše o hovně a hovno o všem,“ říkávala mi jako malému moje milovaná babička – a toho jsem se tak nějak držel. Tomáš Sedláček je skutečně člověk, který má podle všeho co říct téměř ke všemu. V předmluvě na toto naráží i Michael Žantovský, když píše, že „expert je člověk, který ví čím dál víc o čím dál méně věcech, až ví nakonec úplně všechno úplně o ničem“ a dále navazuje, že v takovém případě je Tomáš Sedláček opakem experta. V tom dobrém slova smyslu.

S tím souhlasím. Tomáše Sedláčka vnímám jako renesančního člověka. A stejně jako on také rád strkám nos do různých oblastí lidského vědění a umu (jak Sedláček rovněž uvádí na str. 298) aniž bych byl v jakékoli z nich odborníkem. Ke vzdělávání a přemýšlení mě stejně jako jeho vede osobní zájem. Rád se zaobírám i stejnými tématy či oblastmi – fyzikou, filozofií, literaturou, digitalizací atd.

Sourodě nesourodá sbírka sloupků

Jde o druhou knihu ze série Druhá derivace touhy, kterou tvoří sbírka příspěvků na nejrůznější témata, které autor za posledních deset let postupně publikoval v Hospodářských novinách. Tyto zahrnují jak „přízemnější“ komentáře politických a ekonomických reálií, tak „vznosná“, a od každodenního života více vzdálená, filozofická zamyšlení. Formátem jednotlivé příspěvky odpovídaly krátkým sloupkům, a proto je i tato kniha tvořena sérií dvoustránkových útvarů edičně seřazených do různých tematických celků. Podtitul („Na prahu digitální teologie“) této knihy dále naznačuje, že jednotícím tématem je primárně digitalizace a její dopady na společnost. Přesto však jde předně o samostatné příspěvky, které na sebe pouze volně navazují tématy, kterému jsou věnované, nicméně v kontextu knihy nepředstavují jediný souvislý text. Kniha proto není ve svém celku tolik čtivá jako třeba autorova dřívější Ekonomie dobra a zla.

Planetizace

Při čtení jednotlivých příspěvků v řadě za sebou, byť původně byly v publikované s náležitým časovým odstupem, je patrné, že autor má jistá témata, ke kterým se rád vrací, komentuje, dále rozvíjí a obohacuje o nové postřehy.

Takovými tématy jsou zejména abstraktizace (přesun věcí, či jejich esence, do nového „digitálního habitatu“) a planetizace (globalizací způsobená konvergence národních států a související nutnost hledat na některé otázky řešení, která dávají smysl pro celou planetu spíše než jen pro jeden národ). Sedláček v tomto ohledu volá po globální vládě, která bude mít mandát i prostředky efektivně řešit celoplanetární problémy. Je to ale vůbec možné (zejména s ohledem na vrozenou a evolučně zakořeněnou podezíravost vůči cizímu – xenofobii – a tendenci shlukovat se do menších celků – klastrů –, které k sobě mají „blíže“)? Trend mezinárodní spolupráce je sice už dnes patrný. Svoji roli dost možná sehrála teorie her a obecně prospěšnost spolupráce jako té dlouhodobě nejvýhodnější strategie. Takže podle všeho je „planetární vláda“ nejspíš teoreticky možná. Tipnul bych si ale, že k úplnému dokonání Sedláčkovy planetizace bude zapotřebí ještě nějaký další impulz. Abychom se skutečně začali všichni považovat za světové občany (citizens of the world) spíše než za občany jednotlivých státních celků. Na to si ale ještě pravděpodobně počkáme. Vždyť, kolik Čechů se považuje za „občany EU“ více než za české občany?

Abstraktizace

Abstraktizací zase autor rozumí jakési vyprazdňování našeho fyzického světa a přesun esence („duše“) věcí do digitálního světa internetu a virtuální či augmentované reality. Jako příklad užívá Sedláček často budík, jehož fyzickou formu už dnes málokdo používá (byť můj děda je zrovna jedním z takových lidí). Nicméně budík v chytrém telefonu nebo v hodinkách stále užívá mnoho lidí. Stejný trend pak autor sleduje i ve vztahu k nám samotným. Zmiňuje například to, jak jsme čím dál tím více připoutáni k obrazovkám svých mobilních telefonů, díky kterým zůstáváme v nepřetržitém kontaktu s okolním světem bez ohledu na zeměpisné hranice. S ohledem na rostoucí popularitu virtuální reality Sedláček věští, že v budoucnu budeme v té naší dnes skutečné realitě trávit čím dál tím méně času, a že se postupně stane jakousi pouští, kam se budeme ubírat jen výjimečně, podobně jako dnes chodíme například lesa, který po přesunu lidstva do měst už také dávno není naším přirozeným habitatem. Ostatně tento trend jen potvrzuje dnes velmi populární koncept metaverza. Dobře, zatím jde možná spíše o buzzword a snadný způsob, jak se dostat k financování (stačí zmínit, že jde o projekt pracující s webem 3.0 a je hotovo). Nicméně myslím, že je přesto uvěřitelné, že do budoucna bude takový přesun dále pokračovat.

Sedláček se často vyjadřuje v metaforách a přirovnáních. V tomto smyslu trefně označuje mobilní telefon za červí díru do jiných světů. A sice do světa digitálního a virtuálního. Celkově je autorovým poznávacím znamením hledání paralel mezi mýty a dnešním světem. Jde o myšlenky svěží a velmi podnětné. Tak například, Sedláček sleduje paralelu mezi biblickým stvořením člověka Bohem a stvořením umělé inteligence člověkem. Čím byl v biblické mytologii člověk pro Boha, je dnes umělá inteligence pro člověka – jeho výtvorem. Člověk je tak nyní v pozici Boha. Sedláček sleduje tuto paralelu a klade si otázku, zda rovněž není možné, že dojde k přetvoření člověka jeho vlastním výtvorem, podobně jako došlo k přetvoří Boha člověkem.

Umělá inteligence a práce jako „definiční kotva člověka“

Umělá inteligence ostatně představuje téma s přesahem do mnoha oblastí. Autor se o umělé inteligenci zamýšlí mimo jiné v kontextu lidské práce a důsledků, které opravdu univerzální umělá inteligence pro naši práci bude znamenat. Sedláček si je vědom, že v okamžiku, kdy veškerou lidskou práci, budou vykonávat stroje, nutně musí dojít ke změně způsobu, jak o práci přemýšlíme. S tím souvisí i potřeba přijít se systémem přerozdělování bohatství, které už nebude vycházet primárně z lidské práce, ale z práce obstarávané za nás naším výtvorem. I tady Sedláček vidí paralelu s mytologií. Podle mezopotámské mytologie byl totiž člověk stvořen, aby zastal práci místo bohů. Podobně by tedy i umělá inteligence, náš výtvor, měla zastat naši práci. Co ale v případě, kdy, jak Sedláček poznamenává, nás umělá inteligence připraví o jednu z „definičních kotev“, kterou práce skutečně pro mnoho lidí představuje. Jak moc bolestivý bude přerod ve společnost, kde není lidská práce zapotřebí?

Vždy mě udiví, když mi někdo řekne, že neví, co by dělal/a, pokud by se nemusel/a živit prací. Byť už dnes sleduju určitý trend změny toho, jakým moje generace uvažuje o práci (důraz na to, aby práce dávala subjektivně smysl a dokonce třeba i bavila), tipnul bych si, že pojetí práce je v nás skutečně „zakotveno“ dost hluboko na to, aby vyrvání takové kotvy mohlo způsobit nemalou újmu.

Co však v okamžiku, kdy bude tento přerod dokonán? Umělá inteligence nás nahradí ve veškeré činnosti potřebné pro to, abychom zůstali naživu. Pokud jde o vygenerované bohatství, dosud směňované za naši práci, za kterou jsme odměňováni, doufejme, že dojde k realizaci utopického scénáře, kdy skutečně každému bude umožněno vést život na vysoké úrovni díky vhodně nastavenému systému přerozdělování bohatství získaného činností strojů. To znamená, že se nám podaří se vyhnout noční můře, kdy vlastnictví veškerých výrobních zdrojů (tedy umělé inteligence) uvrhne do chudoby drtivou většinu společnosti. Co pak? Stane se z člověka Nietzscheho nadčlověk, který je mimo dobro a zlo, netrpí výčitkami, žije v přítomnosti, nemá propast mezi „chtěl bych“ a „měl bych“… s možností být kreativní, tvořit a zabývat se čím chce, prohlubovat si znalosti a bavit se? Jistě to vypadá teoreticky možně. Jestli nás ale historie a Talebova zrádná nahodilost něco naučila, pak je to fakt, že budoucnost nemodelovat nedokážeme. K té se budeme muset prožít.

Věk dítěte

Když už jsme ale u toho nadčlověka, zaujalo mě Sedláčkovo tvrzení, že „nadčlověk tu už je a je jím dítě“. Dítě je v ideálním případě (ve funkční rodině) tím, které velmi dobře zapadá do výše uvedené definice nadčlověka. Dospělí mu posluhují a veškeré prohřešky proti němu se trestají zvlášť přísně. Dává proto smysl Sedláčkova úvaha, zda věk dítěte nepředstavuje pomyslný vrchol naší lidské existence a to, co následuje pak už jen jakýsi odpadek.

Sedláček na to navazuje a konstatuje, že se jako celá civilizace dostáváme do věku dítěte. Důraz, ale i prostor, je kladen na zábavu, na schopnost si hrát. A konečně i na to, aby i ta práce byla zábava. Bude po věku dítěte a po nástupu umělé inteligence následovat věk nadčlověka, kterým nebude už jen dítě, ale budeme jím my všichni po celou dobu trvání našich životů?

Nespoutaný růst, blahobyt a nespokojenost

Konečně autor jako ekonom věnuje podstatnou část svých úvah ekonomickým tématům a úloze ekonomie ve společnosti (ekonomové jako kněží současnosti). Je zejména fascinován neustálým hledáním růstu, který, jak se zdá, je takovou chimérou dnešní společnosti. Sedláček si všímá vztahu mezi pokrokem (růstem) a nespokojeností. „Buď budeme spokojeni s tím, co máme, nebo nebudeme spokojeni nikdy. Veškerému blahobytu a materiálnímu nebi navzdory.“ Sedláček píše v roce 2009, že kdyby nám (tehdy) stačila úroveň blahobytu z roku 2000, odkdy jsme v ČR zbohatli v průměru o 50%, mohli jsme už tehdy pracovat o podstatnou část týdne méně. Jak by to asi bylo v roce 2021? Pokud by nám dnes stačila úroveň života jako v roce 2000, stačilo by nám pracovat jeden den v týdnu? Dost možná ano. Autor si tak všímá toho, že v zásadě jako společnost stojíme před otázkou, zda si vybereme svobodu (od práce) nebo růst blahobytu. Dle současného nastavení společnosti jednoznačně volíme růst blahobytu. Zatím.

Sedláček píše, že růst blahobytu jde ruku v ruce s nespokojeností. Pokrok a růst blahobytu nastává právě díky naší nespokojenosti. Pokud ale „osedláme nespokojenost“ za účelem zvyšování blahobytu, budeme už vždy nespokojení. Jakousi cestu ven nabízí Sedláček s odkazem na dvě konkurenční filozofické školy, a sice hedónismus a stoicismus. Dle hedonistického učení, nechť zvyšujeme to, co máme, dokud nebudeme mít vše, co chceme. Problémem nicméně je, že v takovém případě se zpravidla nezastavíme a chceme stále více. Zdánlivě účinnější, ale na druhou stranu zase obtížnější, cestu proto nabízí stoikové, kteří radí snížit své touhy, dokud nebudeme spokojení s tím, co máme.

Komentářem a postřehy na knihu Tomáše Sedláčka by se dalo jistě popsat stohy papíru. Výše jsem proto vypsal jen témata, která mě zaujala. Nicméně pravdou zůstává, že Sedláček se v knize zabývá spoustou dalších oblastí. Kniha rozhodně stojí za přečtení, stejně jako jakákoli diskuse nad tím, čemu se autor v knize věnuje.