Beletrie,  Filozofie

O smyslu života a tak vůbec. Jak naplnit svůj život

Velice ambiciózní počin, ostatně jako všechny příspěvky, které se věnují odpovědi na otázku života, vesmíru a vůbec (resp. odůvodnění této odpovědi, neboť jak víme, odpověď sama je 42). Už jen seznam osob (učitelů – hledačů pravdy dle slov autora) uvedených na konci knihy, které byly autorovi inspirací, je působivý. Tomáš Gavlas ve své knize Karlaz destiluje vědění vycházející mimo jiné z buddhistického a křesťanského učení. Dost možná i z židovského (viz není hřích být bohatý už za života na zemi – Karlaz na str. 56: „Nevidíš snad, že pokrok tohoto města přichází spíše z lidského utrácení a štědrosti místních boháčů než z pouhého žvanění?“) a myšlenek východních i západních filozofů a spisovatelů. 

Návod na dobrý život

Ústředním motivem, který se knihou táhne jako červená nit, je hledání smyslu a účelu našich životů. Smysl je podle autora třeba hledat v tom, co je nám blízké nebo co umíme. Bude se také lišit člověk od člověka. Jakýmsi návodem na dobrý život je pak snaha nalézt a naplnit tento smysl. Hledání smyslu a účelu je cestou a naplnění je cílem. Autor v knize, ústy Karlaze, odmítá, že by sama cesta byla cílem. Naopak jasně stanoví, že zkrátka „cesta je cesta“ a „cíl je cíl„. Líbí se mi, že autor nejprve vybízí k tomu uklidit si vlastní nepořádek, udělat, co je třeba, nečinit jiným zle a až poté se vydat na cestu. Tomu také nejspíš odpovídá i rozdělení knihy na části: „příprava“-„cesta“-„cíl“. 

Nalezení cíle a vydání se za ním by tak nemělo být útěkem, a tedy uskutečňováno bez ohledu na všechno a na všechny. Právě s ohledem na vlastní odpovědnost, o které autor píše v úvodu knihy, je podle mého nejprve třeba dopracovat se do pozice, ze které je možné se na onu cestu vypravit. Sám Karlaz (a konečně také Eliáš) na ni také vyrazil, až když ve svém životě dospěl do určitého bodu, kdy si to mohl dovolit.

Pokud jde o vlastní následování cesty a cíle (naplnění smyslu), nesmí chybět dostatečné přesvědčení a vůle za svým cílem jít a na vytyčené cestě setrvat. Nikoliv jen přelétat z jednoho cíle na druhý. Vůli je k tomu třeba postupně budovat. To všechno mi připomnělo motivační video od Arnolda Schwarzeneggera, dostupné zde. Arnold v něm mimo jiné říká, že člověk musí mít v životě cíl, za kterým si má jít. V momentě, kdy takový cíl chybí, člověk životem jen proplouvá bez hlubšího smyslu. S tím nelze než souhlasit.

Duše, víra a posmrtný život

V knize se nicméně na můj vkus až moc často objevují zmínky o duši a posmrtném životě. Právě proto, že autor kombinuje několik náboženských směrů dohromady, stvořil „toho, který stojí nad cestou“ (jako jakéhosi univerzálního boha nebo božský princip) a „svět za sněžnou čarou“ s průzračným městem a městem přízraků (jako nebe a peklo, obojí jako symbol místa, kam směřují duše po životě).

Rozumím tomu, že ten, který stojí nad cestou nemusí nutně být bohem ve své archetypální podobě, ale spíše jakýmsi principem popisujícím veškerý svět kolem nás zahrnující fyzikální zákony, zákony matematiky a vše živé i neživé. Označení „ten“, pak vnímám spíše jako personifikaci a konkretizaci něčeho velmi abstraktního, spíš než jako Boha v náboženském pojetí, který stvořil svět, život a člověka, kterému zároveň do hlavy vložil myšlenky.

Člověka a jeho mysl vnímám jako komplexní soubor částic hmoty, které spolu reagují. Způsob jakým k tomu dochází přitom dává vzniknout vědomí, myšlenkám a vůbec všemu lidskému v nás. To vše nicméně bez nutnosti vnějšího hybatele. I v takovém případě je přesto možné věřit v něco, co nás převyšuje. Z mého pohledu tím však není ten, který stojí nad cestou ve smyslu Boha, ale dosud neobjevené zákony fungování světa a vesmíru, které jistě mohou být nepoznatelné. Přiznávám, že za použití většího nebo menšího množství abstrakce pravděpodobně může jít o jedno a totéž.

Osobně nerozumím tomu, proč by kroky v mém „skutečném“ životě měly být ovlivňované dohady o tom, co přijde po smrti. Ať už jako hrozba nebo odměna. To je už ale otázka víry a náboženství. Bez ohledu na to si však myslím, že usilovat o naplnění smyslu je možné i bez náboženské víry. 

Smysl života bez víry

Největší nedostatek ale vidím v tom, že autor (resp. Karlaz) na jedné straně říká, že je důležité znát toho, který stojí nad cestou, spojit se s ním, naslouchat, být veden, dát mu svou paměť, rozum a celou svou vůli, dát mu všechno, co máš a co vlastníš, a nabídnout mu, ať se ujme celé tvé svobody (str. 155). Na druhé straně, ale zároveň odsuzuje vzdání se svobody ve prospěch Velkého rádce pro největší dobro, štěstí všech (str. 176-177).

Rozumím hrozbě toho, že vzdát se individuální svobody ve prospěch kolektivního štěstí a delegovat své rozhodování na někoho nebo něco jiného směřuje s největší pravděpodobností k vytvoření Matrixu nebo společnosti geniálně popsané v Huxleyho novele Konec civilizace. V čem se ale liší odevzdání svobody tomu, který stojí nad cestou od odevzdání svobody Velkému rádci? Babylonští díky odevzdání se Velkému vládci získali štěstí, ale vzdali se smyslu (str. 180). Při následování toho, který stojí nad cestou, zdá se mi, se člověk zase vzdává štěstí proto, aby našel a naplnil smysl (viz Karlaz na str. 194: „Nikdy jsem neříkal, že hledání a naplňování životního poslání tě dovede ke štěstí. Neříkal jsem ani, že by štěstí vůbec kdy mělo být někomu cílem“). V tomto případě odměna navíc přichází z části v nejisté podobě až v životě po životě

Nebylo by proto lepší nehledat Velkého rádce ani toho, který stojí nad cestou, vnímat jen vlastní existenci v celé své komplexnosti a hledat smysl uvnitř sebe v rozsahu, v jakém je to možné? Co mi uniká? Pokud by snad měl ten, který stojí nad cestou být jen jedním z mnoha hlasů mého vědomí, který se mám rozhodnout následovat, pak je pro mě celá věc snadněji uchopitelná a méně zatížená konceptem náboženské víry, nicméně takové pojetí mi z líčení podaného v knize nevyplývá.

2 Comments

  • Děčínský

    Člověka a jeho mysl vnímám jako komplexní soubor částic hmoty, které spolu reagují. Způsob jakým k tomu dochází přitom dává vzniknout vědomí, myšlenkám a vůbec všemu lidskému v nás. To vše nicméně bez nutnosti vnějšího hybatele. I v takovém případě je přesto možné věřit v něco, co nás převyšuje. Z mého pohledu tím však není ten, který stojí nad cestou ve smyslu Boha, ale dosud neobjevené zákony fungování světa a vesmíru, které jistě mohou být nepoznatelné. Přiznávám, že za použití většího nebo menšího množství abstrakce pravděpodobně může jít o jedno a totéž. LUKÁŠ

    Pod to se podepisuji, aniž to budu široce rozvádět. Jako materialista věřím, že i myšlenky jsou materiální povahy a vznikají chemickými procesy. Projevují se jinou materiální povahou, mluvou (vlnění), písmem (mechanika), apod. Proto je nemožné se dopátrat mnohých otázek, protože se mohou něčeho dopátrat pouze samy sebou, tedy jen výraznou, kvalitativní, změnou práce mozku.
    Neztrácím čas domýšlením, je užitečné se zabývat zdokonalováním stávajícího života (vyčkat času), jak ukazuje dosavadní vývoj života (miliardy let), tak se možná dále vyvíjí, ale, z hlediska lidského života, nesmírně pomalu. To jsem se rozepsal. Howgh.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.