Beletrie

Každý z nás má svůj „jediný příběh“. O lásce

Muž v červeném kabátě mě zaujal natolik, že se mi zachtělo si od téhož autora přečíst ještě jeho nějaké jiné dílo. Snad abych si potvrdil, že se zařadil vedle Terryho Pratchetta, Nassima Taleba a Tomáše Sedláčka mezi mé oblíbené autory. Po chvíli otálení jsem proto sáhl po jeho Jediném příběhu. Jak rád bych řekl, že to opět byla trefa do černého a že Barnes potvrdil svou pozici jako můj novopečený oblíbenec. Bohužel to ale říct nemohu. Jediný příběh mě nezaujal. Tedy alespoň v tomto vesmíru ne.

Jen vzpomínky na minulost

Autor popisuje z pohledu hlavního hrdiny jeho vzpomínky na minulost a jak zdůrazňuje, nenabízí žádnou její rekonstrukci. Jedná se o vzpomínky anglického muže (nejprve devatenáctiletého mladíka) na milostný příběh se starší ženou (čtyřicet osm let), který formuje ten jeho „jediný příběh“, a který se tak nějak prolíná celým životem hlavního hrdiny. Jediný příběh má každý z nás. Jde o ten „jediný“ příběh v našem životě, který má skutečně smysl. Jen jediný. Za celý život.

Entropie lásky

Přestože jde ve své podstatě o romantický příběh, není na něm mnoho romantického. Barnes v knize popisuje mimo jiné entropii lásky. Zde uspíšenou alkoholismem. Přesto, že se děj odehrává na pozadí celého života hlavního hrdiny, jeho kousky jsou poskládané tak, že čtenář tento rozklad vnímá takřka v přímém přenosu.

Jak autor v knize uvádí, není to jako ve francouzských románech, kdy starší dáma vyučuje mladšího muže „umění lásky“, oh la la. Ve vztahu hlavních postav ani v nich samých, jak opět uvádí autor, byste nic francouzského nenašli.

Styl a „jízlivá ignorace“

Kvalitu kniha jistě má a je rovněž originální a nabízí různé podněty k zamyšlení. Přesto však mě příliš neoslovila. Nevím proč, ale při jejím čtení jsem cítil tak trochu znechucení. A to navzdory vtipu a vytříbenému stylu.

Autor nicméně zároveň, podobně jako v Muži v červeném kabátě, nabízí vtipné a chytré obraty, které je naopak radost číst. Tak třeba: „Rozhostilo se anglické ticho, což je druh mlčení, kdy obě strany dokonale rozumí všemu, co zůstalo nevyřčeno.“ V podobných věcech si libuju. Jde o ony originální obraty, které běžně v knihách nenajdete, a díky kterým poznáte skvělého spisovatele. Jde o schopnost přijít s něčím jako je „jízlivá ignorace“ („Když společně opouštíte nemocniční pokoj, žena na vedlejší posteli vás oba jízlivě ignoruje.“). Připouštím, že toto také může být z velké části odrazem umu překladatele, Petra Fantyse, který Barnese do češtiny překládá.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.