Ekonomie a lidské chování

Vyplácí spolupráce? Hodně moc

Myslím, že jsem poprvé slyšel o této knize skrze zmínku o ní v díle jiného autora. Myslím, že dokonce těchto zmínek bylo i více, nepamatuju si ale, kde přesně to bylo, snad v Human Compatible od Stuarta Russella (v českém překladu vyjde pod názvem Jako člověk pod nakladatelstvím Dokořán) nebo v Ekonomii dobra a zla. Poté jsem se s tématem spolupráce začal setkávat stále častěji, až už nebylo zbytí a musel jsem si tuto knihu přečíst. The Evolution of Cooperation je výjimečnou knihou, i když svou strukturou připomíná spíše sbírku vědeckých článků zveřejněných v různých vědeckých časopisech. Tak to skutečně je, alespoň do jisté míry, protože některé kapitoly byly zveřejněné samostatně).

Kdy se vyplatí spolupráce?

Klíčové sdělení obsažené v knize může být, podle mého, shrnuto následujícím způsobem: vyplácí se spolupracovat, pokud je zde dostatečně veliký stín, který na vzájemné vztahy vrhá budoucnost. Tedy jinými slovy, pokud budoucnost není irelevantní a nevýznamná. K takovému stavu dochází v momentě, kdy není možné zjistit, zda se spolu dvě osoby v budoucnu střetnou znovu. A také zda jejich současné setkání je nebo není naposledy, co se spolu setkaly. Dost možná nejlepší strategie, jak řešit toto opakované (iterované) vězňovo dilema, je být „hodný“ (ve smyslu, nebýt první, kdo zradí).

Nicméně, stejně tak důležité je oplácet jednání druhých, spolupráci i zradu. Oko za oko se zdá být vhodné. Nicméně, jak Axelrod navrhuje, odplata (negativní reciprocita) by neměla být tak úplně oko za oko. Možná by měla být o něco méně přísná. Dostatečná na to, aby došlo k vyslání jasného signálu, ale zároveň bylo možné se vyhnout spirále nikdy nekončící vzájemné zrady.

Dokáže spolupráce přežít?

Ve slavném turnaji, který Axelrod uspořádal, se ukázalo, že strategie TIT FOR TAT je nejúspěšnější. To se může zdát poněkud zvláštní, zejména s ohledem na to, že TIT FOR TAT, navzdory tomu, že se stala vítěznou strategií, ve skutečnosti neskočila lépe než jakákoliv z ostatních strategií ve vzájemných duelech. Z toho lze odvodit mocné sdělení ve vztahu k tomu, co považujeme za výhru. Běžné porozumění tohoto termínu napovídá, že výhra je zpravidla úzce spojena s prohrou druhého. Axelrod na základě výsledků turnaje nicméně navrhuje, že opakované vězňovo dilema není hra s nulovým součtem (zero-sum game). Stejně tak ani naše životy nejsou hrou s nulovým součtem. Možná tak stojí za to posuzovat své jednání bez ohledu na pozici nebo úspěch druhého. Lepší je své jednání posuzovat ve vztahu k nejlepší možné strategii, kterou mohu zvolit (jinými slovy: nezávidět).

V případě, kdy budoucnost má dostatečně velký význam v našich životech, zdá se, že strategie a přístupy k životu založené na spolupráci jsou nejrozumnější a racionální. Je rovněž zajímavé, že takové strategie jsou dostatečně robustní, aby byla možná jejich prosperita v prostředí plném jiných různých strategií. Stejně tak je tato strategie schopná ustát útoky aktérů, kteří se snaží využít dobré povahy spojené se spoluprací. Zajímavá je i skutečnost, že strategie založené na spolupráci jsou rovněž způsobilé infiltrovat prostředí plné strategií založených na opaku spolupráce. To však za předpokladu, že strategie založené na spolupráci v takovém prostředí budou na začátku tvořit určité alespoň malé uskupení.

Lepší zítřky

Spolupráce, nebo strategie založená na spolupráci, je způsobilá vývoje či vzniku i bez jakékoliv schopnosti předvídat, co se bude dít. Je možné, aby se spolupráce rozvinula dokonce mezi antagonisty, čistě na základě reciprocity (viz např. systém „žít a nechat žít“ z první světové války, který vznikl v době zákopové války mezi stranami). Schopnost předvídat vývoj nicméně může významným způsobem urychlit proces spolupráce, jak uvádí Axelrod. My, lidé, proto můžeme využít naší inteligenci k tomu, abychom rychleji, než za účinku slepé síly evoluce rozpoznali výhody, které nabízí spolupráce a snažili se maximálně využít její účinky pro blaho nás všech.

2 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.