sikmy kostel
Beletrie

Hornická depka aneb o malých radostech v těžkých dobách

Šikmý kostel mi dala A. k přečtení v rámci naší čtenářské výzvy jako knihu, kterou přečetla v roce 2020 a kterou bych si podle ní měl přečíst také. Nutno dodat, že jsem tuto prvotinu od Karin Lednické četl až v době, kdy z ní všechny ty kladné ohlasy a úspěch učinily bestseller. Z toho důvody byla má očekávání skutečně vysoká.

Románová kronika ztraceného města

Kniha je první z trilogie románové kroniky ztraceného hornického města Karwiná. Jak autorka uvádí v doslovu, předlohou pro její knihu jí byla nikoliv dnešní Karviná (tehdejší Fryštát), ale dnes již skutečně ztracená obec-městys, ze které nezůstalo nic jiného než jen ten šikmý kostel.

Autorka popisuje pohnutou historii Karwiné v letech 1894 až 1921 na neméně pohnutých osudech hlavních postav – Barbory, Ludwika, Julky, Barky a dalších. Jejich životy se vzájemně proplétají a dohromady je spojují jejich kořeny k této oblasti.

Formát románové kroniky nabízí zajímavou formu, jak propojit vyprávění jednotlivých pohledů do obyčejného a tvrdého havířského života s dějovou linií města a historickými reáliemi z přelomu 19. a 20. století. Autorce se podařilo příběh vykreslit takovým způsobem, že dokáže čtenáře zcela pohltit. Kromě toho mne zaujal způsob popisu některých výjevů z pohledu vypravěče v přítomném čase. Mám za to, že to je vcelku neobvyklé, nebo jsem se s tím ještě nesetkal.

Radovat se z maličkostí a nechtít mnoho

V knize je barvitě popsán nelehký a tvrdý život havířů. Líčení podmínek, ve kterých horníci a jejich rodiny žili, jistě každého nutí k zamyšlení nad tím, jak dobře se v porovnání s nimi máme a v jakém luxusu většina z nás dnes žije.

Autorka hezky popisuje, jak málo může stačit ke štěstí. Jak je možné se radovat z maličkostí. Na druhou stranu je ale na některých postavách také zřetelně vidět, že schopnost hledat malé radosti v jinak smutném a těžkém životě rovněž není bezbřehá.

Jako by klíčem k relativně spokojenému životu bylo nechtít toho mnoho a vyhnout se vyšším cílům. A právě to mi přijde skutečně depresivní. Postavy v knize zkrátka nemají čas na přemýšlení o tom, jestli má smysl to, co dělají a přemítat o tom, zda by raději nedělali něco jiného. Nezbývá jim, než přijmout, že tak to zkrátka je. V momentě, kdy si dovolí se ve svých představách či snech trochu odvázat, realita je zpravidla dostihne a pevně stáhne zpátky na zem. Nebo v jejich případě možná spíš pod zem (jsou to havíři, no ne?).

Ještě smutnější na celé situaci je to, že havířství pro většinu lidí přes to všechno znamenalo příslib lepšího života, než který vedli dříve. Z dnešního pohledu je to velmi těžko pochopitelné, přesto však je asi dobré si to uvědomit.

Nejdříve mít co jíst, pak teprve úvahy o smyslu

Ono to dává smysl, bez střechy nad hlavou a jídla na stole lze o smyslu života přemýšlet jen velmi těžko. Až na výjimky samozřejmě, Díogénovi ze Sinópé k tomu stačil sud. A když zjistil, že voda se dá pít z rukou, zahodil údajně i misku.

Pro většinu z nás nicméně platí výše uvedené. Přesto však věřím, že uvažovat o smyslu a ideálech má cenu vždy. Vždy mířit výš a chtít dokázat víc. Samozřejmě je třeba najít rovnováhu mezi tím chtít víc a mít dost. Bezbřehá nespokojenost a touha hnát se neustále dál nikomu také neprospěje.

Bez ohledu na to, že mi celkově kniha přijde spíše smutná, Šikmý kostel mohu k přečtení komukoliv rozhodně doporučit. Věřím, že každý v této knize nalezne, co potřebuje. Kromě toho, napsaná je kvalitně a velmi čtivě.

2 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.