Co je pro nás realita? A co když není tím, čím se zdá být…

O knize The Case Against Reality a Donaldu Hoffmanovi jsem se dozvěděl z podcastu After On Johna Kostela (Rob Reid). Podcasty jsou v tomto ohledu skvělé, protože je možné se díky nim setkat s novými myšlenkami a získat tipy na zajímavé knihy.

Základní premisa knihy je tak troufalá, že jsem si nejdříve myslel, že jde jen o vtip. Mám tím na mysli ono „měsíc neexistuje, když se nedíváš“. Působí to rozhodně proti intuici a tak nějak nesprávně. Nicméně po hlubším ponoru do obsahu knihy, mnoho autorových tvrzení začne najednou dávat smysl. Samozřejmě jako laik nejsem schopen ověřit autorovy matematické výroky a důkazy. V každém případě, mám za to, že kniha v zásadě následuje dvě dějové linie.

Naše realita jako uživatelské rozhraní

Okolní svět, který vnímáme našimi smysly neodráží skutečnou objektivní realitu, ale spíše představuje jisté uživatelské rozhraní podobné tomu, s jakým se můžeme setkat u osobního počítače. Evoluce utvářela toto uživatelské rozhraní stovky tisíců let. Hoffman zde tvrdí, že vývoj takového vnímání reality, který odráží její skutečnou podstatu není užitečný. Na tom staví tzv. FBT teorém (z anglického fitness before truth), podle kterého vhodnost, resp. to co se hodí, má přednost před pravdou. Hoffman dokonce tvrdí, že v praxi je naopak užitečné, aby některé či dost možná všechny, aspekty skutečné objektivní reality zůstaly skryté našim smyslům.

V tomto duchu autor dále uvádí, že časoprostorové kontinuum představuje pouze ono uživatelské rozhraní, skrze které přicházíme do styku se skutečným světem, podobně jako je tomu u počítače. Hoffman toto označuje jako interface theory of perception (ITP), což lze volně přeložit jako „teorie vnímání skrze uživatelské rozhraní“. Ve své podstatě to znamená, že cokoliv co vnímáme představuje svoji vlastní konstrukci reality. V každém případě, nicméně, se tato realita bude lišit od skutečně objektivní reality, která pro nás dost možná nemusí vůbec být poznatelná. V tomto ohledu pak platí, že cokoliv v jednom okamžiku vidíme, přestává existovat v momentě, kdy odvrátíme zrak a pokaždé, kdy se pohledem vrátíme zpět, zase to začíná existovat.

Stále zde existuje objektivní realita i v momentě, kdy se nedíváme, ale půjde pravděpodobně o něco zcela mimo naše porozumění. Na druhou stranu něco, čemu říkáme měsíc je zde pouze pokud to vnímáme svými smysly.

Ke kořenům fundamentální reality

S ohledem na výše uvedené, Hoffman následně uvádí, že naše realita, taková, jak ji vnímáme (časoprostor), není skutečně fundamentálním stavebním blokem vesmíru. Něco jiného proto musí zaujmout její místo.

Narozdíl od hlavního myšlenkového proudu v této oblasti, autor uvádí, že vědomí je fundamentálním aspektem objektivní reality. Pokud by tomu tak bylo, pak by bylo možné vesmír vnímat jako propojení mnoha vědomí, která spolu navzájem interagují a ve svém úhrnu utváří realitu, kterou jsme schopni vnímat. Hoffman takové pojetí označuje za „vědomý realismus“ (z anglického conscious realism). Staví tím na hlavu snad veškeré současné vědecké axiomy. Autor jde ještě dál a tvrdí, že „vědomí agenti“ se při vzájemné interakci mezi sebou mohou shlukovat a tvořit tak vyšší formy vědomí. To samozřejmě otevírá dveře pro teoretickou možnost nekonečného vědomí, které může být označené třeba jako bůh.

Co z toho?

Obě v knize uvedené argumentační linie se zdají zcela bláznivé a jako vystřižené z vědecko fantastického románu. Přesto, že jde o tvrzení, která jsou v přímém rozporu s většinovým konsenzem v oboru, něco na to zkrátka je. Do jisté míry ve prospěch vědomého realismu působí problém spojený se svobodnou vůlí, jejíž existenci převládající fyzikalistický přístup zpochybňuje a považuje ji za iluzi. S takovým vysvětlením je nicméně těžké se ztotožnit, protože je to zkrátka v rozporu s naší každodenní zkušeností. Perspektivou vědomého realismu je nicméně svobodná volba zcela možná.

Velká provokace

S ohledem na vše uvedené výše, myslím, že mnoho lidí může být pobouřeno odvážnými tvrzeními Donalda Hoffmana. Já to ale vnímám jako něco, o čem je zajímavé přemýšlet a rozhodně pak způsob jak vybočit z řady konvenčního uvažování o věcech.