Někdy k životu stačí jen „mít sen“

O této knize, O myších a lidech, jsem se paradoxně dozvěděl z Originu od Dana Browna, kde se na ni odkazuje v překvapivém konci příběhu.

Tušil jsem proto od začátku, jak zhruba kniha skončí, a že to nebude konec veselý. Smutně na mě ale nepůsobil jen samotný konec, ale i ono fantazírování George a Lennieho. Jejich sny byly přece z dnešního pohledu tak malé! Jediné, o co vlastně stáli byl malý domeček a vlastní hospodářství. A přece to byl sen zjevně odtržený od reality. O to tíživěji působilo, když se v určitý moment k jeho splnění přiblížili, aby se následně mohl rozplynout nadobro.

Povídej mi, Georgi, prosím tě

[úryvek z knihy]

Lennie teď začal mazaně: „Povídej mi – jako jsi mi povídal dřív.“

„Povídej o čem?“

„O těch králíkách.“

George se na něho utrhl: „S tím si na mě nepřijdeš!“

Lennie se rozškemral: „Ale, Georgi. povídej mi. Povídej, Georgi, prosím tě. Jako jsi mi povídal dřív.“

„No, když ti to dělá tak dobře, tak ti tedy budu povídat a pak se navečeříme…“

Georgův hlas zněl teď temněji. Jeho slova byla rytmicky členěna, jako by opakoval něco, co říkal mnohokrát. „Takovej člověk, co chodí jako my dělat po rančích, je na tom světě opuštěnej jako kůl v plotě. Neví, co je to rodina. Neví, co je to vlastní kout. Přijde na ranč, vydře si těch pár šesťáků a pak se sebere do města a tam ty své šesťáky rozfofruje, a netrvá to nikdy dlouho, a vláčí kostru zase na jiným ranči. Takovej člověk ti nemá, nač by se moh těšit.“

Lennie byl celý šťastný. „To je ono – to je ono! A teď povídej, jak je to s náma.“

George vykládal dál: „S náma je to jiný. My máme před sebou budoucnost. My si máme s kým promluvit, a to dělá moc. My nemusíme vysedávat po putykách a rozhazovat tam šesťáky, jako takový, co nemají kam jít. Takový, když se dostanou do kriminálu, tak tam můžou třeba zcepenět, a ani pes po nich neštěkne. Ale s náma je to jiný.“

Tu mu Lennie vpadl do řeči: „Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto.“ Blaženě se rozesmál. „Povídej, Georgi, dál.“

„Vždyť to už umíš nazpaměť. Můžeš povídat sám.“

„Ne, povídej ty. Já si to všechno nepamatuju. Povídej, jak to bude s náma.“

„Tak dobře. Jednoho krásného dne si dáme svoje šesťáky dohromady a koupíme si maličký domeček s ňákým tím kouskem pole a krávu a pár prasat a…“

„A budem si držet králíky. Povídej dál, Georgi! Co všecko budem mít na tý zahrádce, a o těch králících v kotcích, o tom, jak v zimě bude pršet, a o těch kamínkách, a o tý smetaně na mlíce, co se skoro ani nedá prorazit. Povídej mi o tom, Georgi.“

„Proč nepovídáš ty? Vždyť to všecko znáš.“

„Ale ne… povídej ty. Když to povídám já, to už není ono. Jak budu muset opatrovat ty králíky.“

„Tak tedy,“ začal George, „budeme mít hezky velkou zelinářskou zahradu a králíkárnu a slepice. A když bude v zimě pršet, řeknem si ‚Však ona práce počká‘, rozděláme v kamínkách oheň, posadíme se ke kamínkům a budem poslouchat, jak déšť bubnuje na střechu. To bude!“

[konec úryvku]

Mám sen. Jaký? Mít sen!

Konečně každý jsme takový George a o něčem sníme. Naše sny se zároveň mohou velmi lišit. Uvědomil jsem si ale, že je dobré si čas od času připomenout, že to, co mnozí považují za samozřejmost, je pro jiné celoživotní „červ v hlavě“, jak by řekl George. Je proto jistě důležité snít, nicméně snad neméně důležité je být si zároveň vědom i toho, co již máme a být za to rád.

O myších a lidech je milá a smutná kniha, která stojí za přečtení. Podobně jako Šikmý kostel od Karin Lednické, také příběh George a Lennieho chytne čtenáře za srdce.