Náboženství a otevřená společnost… to je Pratchettův národ

S knihou od Terryho Pratchetta jsem letos už potřetí zahájil svoji čtenářskou pouť. Tento rok jsem ale na rozdíl od těch předchozích sáhnul po knize mimo jeho Zeměplošskou ságu. 

Národ nabízí podnětné myšlenky o náboženství a vědě podané formou čtivého příběhu s příměsí Pratchettova vtipu. Nutno říct, že některé motivy, se kterými Pratchett v knize pracuje nejsou nutně tak originální, jak by se mohlo zdát. Tak třeba literární motiv, že delfíni jsou ve skutečnosti bytosti chytřejší než lidé je čtenáři nabízen už ve Stopařově průvodci galaxií. Ne, že by to nějak vadilo. Kniha je i tak rozhodně originální a stojí za to.

Mau (hlavní postava) představuje takový opak Mersaulta z Camusova Cizince. Mau totiž mnoho věcí činí čistě z vnitřního smyslu pro povinnost, přičemž tento rozhodně nepramení z pocitu, že to vyžadujíbohové. Rozhodně mu to není jedno. Mau sice zanevřel na bohy, ale přesto, raději spolkl slova, o kterých věděl, že jsou pravdivá, než aby tím ublížil ostatním, pro které bohové stále něco znamenali. („[…] Bohové vás zradili. Když jste je potřebovali, tak tady nebyli. To je všechno a nic víc. Uctívat je teď by znamenalo klečet před tyrany a vrahy.“ […] To byla slova, které chtěl říci, ale jak se na něj ta žena dívala, raději by si ukousl jazyk, než by je vypustil z úst. Věděl, že by měl pravdu, ale tady a teď to nic neznamenalo.

Pratchett v knize dále nabízí mnoho vnitřních pohnutek hlavního hrdiny na téma božské existence. Kromě toho je ale Národ také o vědomostech předávaných z generace na generaci formou lidové slovesnosti. Různé říkanky, písně a příběhy, které koneckonců často stojí v samotném jádru náboženství, v sobě nesou nějakou moudrost či informaci, a to navzdory tomu, že čase mohou lidé zapomenout, proč. Poté zbyde jen hluboce zakořeněný, nicméně stále velmi užitečný, zvyk. Z vnímání lidí a uvažování o takovém zvyku se vytratí ono „proč“. Představa o správnosti daného jednání ale zůstane. 

Kategorické a nekritické přijímání odvěkých pravd nicméně stojí tak trochu v protikladu k otevřenosti mysli potřebné k vědeckému pokroku. Cestou je možná setrvat u toho, co je užitečné a ověřené, ale stejně tak se nepřestávat ptát: „proč?“. Národ v čele s Mauem tak možná částečně i díky jeho bezbožnosti dává vzniknout opravdu otevřené vědecké společnosti. Víc už ale nemám v úmyslu v této krátké recenzi prozradit.