Jak by vypadal náš život, kdyby Evropu v 15. století dobyli Inkové?

Civilizace od Laurenta Bineta je jednou z knih, po které jsem opakovaně sahal téměř při každé návštěvě knihkupectví a posléze ji opět vracel do regálu. Něco mě na ní lákalo, ale zřejmě ne natolik, abych si ji koupil. Pak jsem to ale jednou zlomil a koupil si ji. Pokud to máte stejně, radím vám, kupte si ji také. Jedná se o zajímavou knihu, ve které autor kombinuje historická data s fikcí. Je to bezva zábava především v tom, že čtenáře to vede k tomu si při čtení doplnit své znalosti z dějepisu, aby dokázal fikci rozpoznat a příběh si naplno vychutnat. Já se z tohoto důvodu ponořil do zběžného studia rodokmenů šlechtických rodů evropských zemí, abych si vytvořil lepší představu o rodinných vazbách mezi Isabelou Portugalskou, Karlovi V., Kateřinou Habsburskou a Janem III. Portugalským. Díky tomu jsem se znovu přesvědčil, že šlechtické rody tehdejší Evropy tvořily v podstatě jednu velkou rodinu.

Vikingové, Kolumbus a Sapa Inka

Stylem líčení v první části (Sága o Freydís Eriksdóttir) mi kniha v mnohém připomíná videa kanálu CivilizationEx na Youtube. Netřeba asi vysvětlovat, ale pokud by vás to přece jen zajímalo, tak si některé z těchto videí pusťte. 

Binet v knize mimo jiné popisuje, (1) jak Vikingové objevili Ameriku… a dobrovolně tam zůstali a (2) jak Kryštof Kolumbus (také) objevil Ameriku… a také tam zůstal, leč nedobrovolně. Hlavní část příběhu, byť volně navazuje na části předchozí, představuje příběh inckého vládce Atahualpy, který dopluje do Evropy, kde začne budovat svoji sféru vlivu. 

V knize samozřejmě nechybí otázka víry, která byla pro Evropu na přelomu středověku a novověku klíčovým tématem. Očima dnešního čtenáře, který pochází navíc z převážně ateistické země (kterou Česká republika nepochybně je), se vnucování své víry jiným zdá tak… nesmyslné. A o to víc, když různá náboženství ve všech koutech světa popisují více méně totéž, jen k tomu volí jiný soubor mýtů. Přesto však náboženští zélóti často trvají zrovna na tom, aby ostatní věřili právě té jejich verzi a jsou kvůli tomu ochotní válčit a zabíjet. Autorovi se podle mého soudu podařilo velmi pěkně shrnout podstatu křesťanství, židovství a islámu, přičemž jako metodu zvolil pohled cizince – Inky – který pro drobné nuance mezi jednotlivými náboženstvími stěží hledá porozumění (zejména pak, pokud jde o rozdíly mezi katolicismem a protestantstvím). Díky perspektivě cizince tak celkově vyniká absurdita lecčehos v naší evropské historii.

Klíčem k prosperitě je svoboda vyznání

Na pozadí náboženské otázky zvlášť vyniká požadavek na svobodu vyznání jako předpoklad další prosperity. V knize je svoboda vyznání čtenáři prezentována jako klíč k úspěchu. Ve fiktivní historii autora románu, zdá se, lze úspěch Atahualpy spatřovat právě v tom, že toto pochopil jako první. V návaznosti na protestantství působí pak zvlášť poutavě v knize nabídnutých „95 slunečních tezí“. Atahualpa, jako všichni v Incké říši, uctíval Slunce. Na 95 slunečních tezích, přestože jde o fikci, je něco sympatického. Zakotvují pluralitu náboženského vyznání, obsahují mnoho z fyzikalismu a mnohem méně metafor, než nalézáme v tradičních náboženstvích. Nicméně i v případě uctívání Slunce existuje hierarchie. Slunce je nejvyšším božstvem, nejvyšší Inka je jeho synem na Zemi a poté následují všichni ostatní (třebaže jsou také dětmi Slunce). Je zde zvláštní dichotomie. Inkové, jako vyznavači Slunce, v knize nemají problém s tím přijmout, že ostatní mají jinou víru než oni a dost dobře nerozumí oné vyostřené netoleranci mezi ostatními vyznáními – například tomu, proč katoličtí křesťané neuznávají protestanty. Zároveň ale očividně přesto sami cítí potřebu zařadit své sluneční náboženství nad ostatní. Je snad tato potřeba nadřadit svoji víru nad víru ostatních v samém srdci každého náboženství?