Kroniky prachu | Lin Rina

Kroniky prachu si mě okamžitě získaly, a to hlavně kvůli tomu, že je to mimo jiné kniha o lásce ke knihám. Protože co může být lepšího, než najít alespoň v jedné z knižních postav spřízněnou duši v podobě knihomola? Podle mého názoru nic. A co teprve, když jsou ty postavy dvě? To už se skoro rovná knižnímu nebi.

Hlavní hrdinka si nutně musí získat sympatie každé čtenářky tím, že se snaží vymanit ze stereotypních představ o tom, jak by se žena (v období viktoriánské Anglie) měla chovat a co by mělo patřit mezi její zájmy. Okouzlujícím způsobem (a také s kapkou jízlivosti a cynismu) dokazuje, že ženy nejsou jen bezduchá stvoření, která se zmůžou akorát tak na vyšívání a lovení vhodného manžela.

„I ženy usilují o to, aby daly svému životu nějaký smysl.“ – Kroniky prachu

Myslím, že je sázka na jistotu tuto knihu doporučit čtenářkám, kterým se líbila Pýcha a předsudek od Jane Austen. Hlavní hrdinka Kronik prachu je totiž nápadně podobná Elizabeth Bennet. S ohledem na to, v jakém období se děj knihy odehrává, nejsou projevy jakékoliv náklonosti divoké a explicitní, jako je tomu v případech příběhů zasazených do modernější doby, z pohledu dnešní doby je tedy vše velmi „nevinné“ – přesně jako v Pýše a předsudku. Díky umu spisovatelky to však těmto projevům vůbec neubírá na zajímavosti a čtenář velmi intenzivně prožívá napětí a chemii která mezi hlavními postavami funguje.

Kroniky prachu jsou vcelku rozsáhlou knihou (538 stránek), která se však čte sama. Neděste se proto její délky, uvařte si dobrý čaj, zachumlejte se do měkké deky a vychutnejte si milý příběh, který vám zlepší náladu za každého počasí a pohladí vás na duši.