Když se řekne, že „nemám čas“, je to vlastně nesmysl

Podobně jako Charliemu z knihy Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskeho, přijde i mně téměř každá kniha, kterou dočtu jako ta nejlepší. Je to úsměvné, ale ve většině případů je to tak. Populárně naučných knih o fyzice a času jsem už několik přečetl, přesto se však tato od ostatních odlišuje. Vyniká stylem a poetičností, se kterou je napsána. Dosud jsem se v obdobných knihách s něčím takovým nesetkal. 

Autor podává stručný, ale velmi dobře strukturovaný přehled současného poznání v této oblasti (první a druhá část knihy). Ten kombinuje s některými svými hypotézami a vysvětleními (třetí část knihy). Nemohu se ubránit srovnání se Stručnou historií času, kdy vybranou problematiku, jako např. popis hranic (horizontu) vnímání naší reality, Rovelli podle mého názoru uvádí a vysvětluje lépe než Hawking. 

Dělení knihy

(1) V první části autor boří naše intuitivní pojetí času, který vnímáme jako absolutní veličinu, plynoucí rovnoměrně a všude stejně. Rovelli vysvětluje, že neexistuje žádné univerzální „nyní“ napříč celým vesmírem („současnost je jen lokální, nikoli globální“). Na fundamentální úrovni dokonce neexistuje ani rozdíl mezi minulostí a budoucností. Skutečnost, že my tento rozdíl vnímáme autor jednoduše připisuje perspektivě, se kterou interagujeme s okolním světem. 

(2) V druhé části autor popisuje svět bez času – tedy uvádí do kontextu poznatky kvantové fyziky, dle kterých čas (ostatně ale ani prostor) na kvantové úrovni v podstatě vůbec neexistuje. Čas proto není fundamentálním aspektem naší reality, ale aspektem, který se „vynořuje“ z rozmazanosti, se kterou ji vnímáme.

(3) Na to autor navazuje ve třetí části knihy, ve které se snaží podat vysvětlení toho, co tedy čas je, když na fundamentální úrovni neexistuje. Čas je podle autora jistou aproximací určitých charakteristik (reality) vesmíru, které dokážeme vnímat pouze rozmazaně či neúplně, a pro kterou je centrální náš (subjektivní) úhel pohledu. Autor v tomto ohledu rovněž uvádí, že z naší specifické perspektivy rovněž může vycházet i pozorovaná skutečnost, že entropie ve vesmíru stále roste. Dochází proto k ustavení tzv. „šipky času“, v důsledku čehož se vynořujerozdíl mezi minulostí a budoucností.

Právě proto, je možné hovořit o „toku času“, který je naprosto v souladu s naší každodenní zkušeností. Rovelli tak v poslední části knihy sjednocuje vědecké poznatky o čase, které často působí vyloženě proti našemu intuitivnímu vnímání světa kolem nás, s naší každodenní zkušeností. Výsledkem této syntézy je závěr o dost možná (překvapivě) mnohem větší roli člověkapři utváření reality, která zahrnuje čas. 

Teorie všeho

Autor se hlásí k teorii smyčkové kvantové gravitace (loop quantum gravity) jako teorie sjednocující obecnou teorii relativity (gravitace) s kvantovou fyzikou (elektromagnetismus, slabá a silná jaderná síla). Počítám, že některé jeho pohledy se proto budou rozcházet s názory zastánců konkurenčních teorií (např. teorie strun). Nicméně s ohledem na populárně naučný charakter této knihy, určené především laické veřejnosti, pochybuji, že to má nějaký význam.

Přijde mi úžasné, jak se v mnoha záležitostech, nejen těch týkajících se fyziky, stále vracíme k myšlenkám starověkých učenců, zejm. Aristotelovým, resp. že jeho myšlenky jsou dnes stále aktuální. Je to paradoxní, že přes veškerý evidentní pokrok, zdá se, jako by se toho vlastně zase tolik nezměnilo a jako lidstvo jsme se nijak významně neposunuli.