Umění a historie

Ve stínu obcházejí obři, připraveni se posadit na ramena nás trpaslíků

Umberto Eco je v mých očích prototyp intelektuála a člověka s rozhledem. Knihu tvoří série příspěvků autorem prezentovaných v letech 2001–2015 na konferenci La Milanesiana. Nejde proto o souvislé dílo, nicméně Eco se ve svých příspěvcích věnuje tématům jemu blízkým, a možná i pro něj již typickým, které spolu do jisté míry rovněž souvisí (krása a ošklivost, estetika, umění, literatura atd.). Nepřestanu žasnout nad tím, kolik stránek autor dokázal popsat o ohni. Téma pro mne nijak extra zajímavé, v kontextu celé knihy patřilo spíš k těm slabším, přesto se tomuto konkrétnímu příspěvku nedá upřít kvalita. Na rozdíl od mnoha jiných knih, kterým se rovněž nedá upřít ambice, Ecovy příspěvky vykazují i značnou míru „uměleckosti“ (pro nedostatek lepšího pojmu se spokojím s tímto).

My trpaslíci na ramenech obrů, nebo obři na ramenou nás trpaslíků

Eco se v prvním ze svých příspěvků, podle kterého byla pojmenována i celá kniha, věnuje tématu boje nového se starým, inovacím a moderny; a to na pozadí historie, literatury, umění a mytologie. Esej není možné redukovat na jedinou myšlenku, nebo sdělení. Nicméně je možné z kontextu vytrhnout vybrané citace, které dobře poslouží i samy o sobě.

„[…] zároveň ale tím, že stojíme na ramenech obrů nemusíme nutně být vyšší než oni, ale stejně dohlédneme dále.“ Eco tím hezky vyjadřuje velkou pravdu o veškerém pokroku, růstu civilizací a podobně. Jde o kolektivní úsilí a pouze kumulace jeho dílčích částí posouvá celek dále. To platí ve vědě, ale třeba i v umění.

Kolektivní pokrok se nicméně napříč dějinami vyznačoval vždy konfliktem mezi novým a starým. Potřebou jistého vymezení se vůči starému. Paradoxně často pak důsledkem takového jednání bylo navrácení se k ještě staršímu. Jinými slovy, vymezení se „synů“ vůči “otcům“, ale souběžný příklon těchto synů k jejich „dědům“. Autor v tomto dále sleduje od roku 1968 jistý zvrat trendu a konvergenci zájmů „synů“ a „otců“. Dost možná díky moderním technologiím dochází podle autora ke zvrácení trendu vzájemné nekompatibility.

Co je to krása?

Dalším z autorových velmi oblíbených témat je estetika a „krásno“. Ve své eseji sleduje definiční znak krásy, podle kterého je krása cokoliv, co lidé označili za krásné. Sice trochu tautologie, ale funguje to.

Eco popisuje jak mezi znaky toho, co lidé považují za krásné lze napříč dějinami vypozorovat jistý požadavek na proporce, světelnost a ucelenost. Rovněž zde také je možné vnímat vztah mezi tím, co je krásné a dobré. O dobré se zpravidla cítím být ochuzen, pokud je nemám. Naproti tomu, krásné je možné si vychutnat bez ohledu na vlastnictví. Krásu proto Eco spojuje především s nezištným obdivem.

„[…] ti, kdo si myslí, že vše je povoleno, nepatří k těm, kteří se domnívají, že Bůh je mrtev, nýbrž k těm, kteří se domnívají, že Bůh jsou oni.“

Eco v debatě o absolutním a relativním poznamenává, že pokud jsme my součástí absolutního, pak nemůžeme absolutno ani definovat ani poznat. Má to prosím, co dělat s Gödelovými větami o neúplnosti?

Někdy právě nedokonalost dílčích částí dává vzniknout dokonalému celku

Třebaže všechny příspěvky stojí za to, obzvlášť ke mně promlouvala Ecova pojednání o nedokonalostech v umění a o spiknutích a tajemstvích. Jde snad o nejčtivější a nejzajímavější eseje v knize. Autor vtipně rozebírá úspěšná díla, ať už literární (Hrabě Monte Christo) nebo kinematografická (Casablanca) a analyzuje jejich úspěch, který zaznamenaly navzdory některým jejím nedostatkům.

Jednoduše všechny příspěvky v knize jsou zkrátka živná půda pro mozek a je radost je číst. Poslouchat tyto přednášky musel pak být jedinečný zážitek.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.