Umění a historie

Paměťové paláce a tak. Měli pralidé lepšího „pamatováka“?

O autorce a této knize jsem se dozvěděl díky podcastu S. Carrolla (Mindscape). K přečtení mne inspirovala především ústřední myšlenka paměťových paláců a s nimi spojených paměťových technik. Přijde mi naprosto fascinující představa, že je možné si díky těmto technikám zapamatovat (uložit do paměti), jak autorka uvádí, až encyklopedické znalosti. Stejným způsobem je ve svých hlavách po celé generace uchovávaly předliterární (orální) kultury. Autorka uvádí příklady aplikace těchto technik na vlastní zkušenosti a doplňuje, že způsob vnímání takto uložených informací se významně liší od vnímání informací zaznamenávaných písemně. 

Jak uchovávaly znalosti starobylé kultury

O to zajímavější je podle mého autorkou předestíraná myšlenka, že starověké a prehistorické kultury měly tyto metody dokonale zvládnuté. Původní kočovné národy tak ukládaly veškeré znalosti a vědomosti nezbytné k přežití do okolní krajiny. Pomocí metody loci kódovaly vědomosti vždy do krajiny, kterou tak dobře znaly (resp. do významných krajinných prvků – např. Uluru). Poté, co se kultury lovců sběračů usadily a postupně se z nich staly zemědělské kultury více fixované na půdu v konkrétní oblasti, nebylo nadále možné či praktické procházet rozlehlá území za účelem aktivizace zakódovaných vědomostí. Lidé proto začali koncentrovat krajinné monumenty poblíž jejich usedlostí do uměle vytvořených monumentů. Ty nadále sloužily jako paměťová místa, do nichž byly zakódované stovky let nastřádaných vědomostí.

Monumenty jako paměťové paláce

Autorka předestírá svoji teorii, že za tímto účelem vznikly prehistorické monumenty jako Stonehenge a další impozantní místa ve Velké Británii, Irsku a Francii. Autorka dále uvádí, že obdobné monumenty za stejným účelem vznikaly po celé zeměkouli. V Severní Americe, Latinské Americe (Mexiko, Peru, Chile) a Polynésii. Je jistě fascinující si představit, že kultury staré několik tisíc let byly schopné velmi sofistikované práce s informacemi. Jak moc se asi lišila povaha informací a postavení těch, kteří k nim měli přístup.

Bohužel, přestože paměťové techniky a paměť je ústředním motivem knihy, drtivou většinu obsahu reálně tvoří detailní popis jednotlivých archeologických nalezišť a monumentů.

Jak si správě pamatovat

Přesto, líčení účinků paměťových technik mě vedlo k tomu je vyzkoušet. S A. jsme vytvořili řetězec asi padesáti slov způsobem, kdy každý vždy řekl jedno slovo s tím, že druhý měl vždy za úkol zopakovat všechna předchozích slova a nakonec přidat jedno další.

Když jsem se snažil si slova zapamatovat tradičně, nikdy se mi nepovedlo do paměti uložit víc jak pět slov za sebou aniž bych je poté začal plést. Jakmile jsem vyzkoušel metodu paměťového paláce, nebo spíš paměťové cesty, jako mávnutím kouzelného proutku jsem byl schopen si bez větších obtíží zapamatovat všechna slova ve správném pořadí. Celou sekvenci jsem byl schopen odříkat ještě několik měsíců po naší hře. Bylo to pro mě neuvěřitelné. Dovedu si ale představit, že při pravidelném tréninku či rituálu, bych si je dokázal vštípit takovým způsobem, že by v paměti mohly teoreticky vydržet navěky. Samozřejmě ne pouze v mé paměti. Pokud by vhodným způsobem byly předávané z generaci na generaci formou vhodných rituálů, jako to pravděpodobně dělaly prehistorické kultury. Fascinující představa.

2 Comments

  • Děčínský

    Toto je zajímavé, a hned jsem začal uvažovat materialisticky. Člověk byl, je a asi bude především živočich, pokud jím přestane být, tak těžko (pro mne) domyslit, kde skončí. Něco jako robot? Zvířata mají dodnes zakódovány mnohé informace (migrační trasy, spojené s vodou, potravou, možnosti porodu mláďat), to museli mít i lidé, ale v širším objemu). Také bych potřeboval aktivovat k uchování ucelených událostí, i když nevidím praktické využití. Vynález písma, papíru a pod. měl, asi, za následek, že se mozek stl „línějším“. Je toho mnoho, co mne, v tomto momentě napadá, škoda, že nemám čas. Také ta myšlenka, že některé informace ukládali do materiálních (přírodních) se mi líbí. Uvádí se, jako příklad fenomenální paměti, Homér, který musel najít nějakou metodu jak ukládat „zhuštěně“, do paměti, místa, osoby jména etc. Píši to překotně, ale líbí se mi ten podnět (Kódování paměti). Nechám to mladším.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.