Co je to spravedlnost? Těžká otázka…

Před lety jsem absolvoval Sandelův online kurz Justice (spravedlnost), na jehož základě vznikla i tato kniha. Tu jsem dostal od A. až po jeho absolvování a k jejímu úplnému přečtení jsem se rozhodl až několik let po absolvování původního kurzu. Autor čtivou formou představuje svět morální filozofie a pojetí spravedlnosti. Jednotlivé myšlenkové proudy popisuje na aktuálních tématech jako např. finanční pomoc, surogátní mateřství, manželství mezi osobami stejného pohlaví, asistovaná sebevražda, vojenská služba atd.

Představa spravedlnosti

Základní dělení, ze kterého autor v knize při představování jednotlivých směrů vychází, se odvíjí od toho, zda je naše představa o spravedlnosti založena na „blahobytu“, „svobodě“ nebo „ctnosti“. Sandel následně představuje filozofii utilitarismu (Bentham, Mill), libertariánství (Friedman, Nozick), Kantovu morální filozofii, Rawlsovu teorii spravedlnosti a etiku ctností (Aristoteles). Sandel zdařile popisuje sporné body mezi jednotlivými názorovými proudy vyplývající z rozporů mezi klíčovými předpoklady, na kterých jednotlivé směry stojí. Tak například, zda lze vůbec hovořit o svobodné volbě člověka s ohledem na množství náhod, které definují naše předpoklady, vlohy, schopnosti a vlastnosti. Nedostatky utilitaristického hledání univerzální jednotky vhodné pro přepočet všeho na světě včetně záležitostí, jejichž hodnotu lze často vyčíslit jen stěží).

Procedualistické vs. hmotné pojetí

Z popisů jednotlivých názorových směrů lze však vypozorovat další charakteristiku, na základě které lze jednotlivé filozofické proudy rozlišovat. Jde o směr stranící proceduralistickému pojetí spravedlnosti („pokud budou dodrženy předem stanovená pravidla hry, výsledek je spravedlivý“)? Nebo straní hmotnému pojetí, které naopak na hodnocení samotných morálních hodnot nerezignuje a skutečně hodnotí, co je dobré a co je špatné.

Z posledních několika kapitol knihy je zřejmé, že se autor hlásí spíše k druhému názorovému proudu (komunitarismu). Ten má blíže k aristotelskému pojetí morálky a spravedlnosti. Ze strany autora lze dokonce vysledovat jistý apel na to, aby se do politiky, a pravděpodobně rovněž do práva, znovu zavedla hodnotová východiska. Nabádá, aby se naopak upustilo od snahy vést politický diskurs v hodnotově neutrální rovině.

Hodnotově neutrální systémy, tedy ty, které jsou založené na základě proceduralistických východisek jako je „svoboda“ nebo „rovnost“, mohou vést v otázkách týkajících se morálních dilemat k absurdním závěrům. Často k nim také skutečně vědou. Rovněž často není možné se při řešení takových dilemat hodnotovým soudům vyhnout. Nedovedu si ale představit, jakým způsobem by hodnotové volby měly být do sekularizovaného politického a právního systému (znovu) zavedeny. Věřím, že je to možné na lokální úrovni. Na celostátní nebo federální (v případě USA) naopak věřím, že by to dost možná přineslo více škody než užitku. Přiznám se ale, že mě v tomto nenapadá žádné řešení. Snad jen více rozlišovat mezi jednotlivými úrovněmi lidské pospolitosti.

V tomto jsou mi blízké myšleny Nassima Taleba, který takto rozlišuje. Uznává, že na různých úrovních vztahů vůči svému okolí může člověk zastávat odlišné přístupy týkající se toho, co je „spravedlivé“. V tomto ohledu je proto z mého pohledu přijatelná teze, že na úrovních, na kterých má člověk ke svému okolí blízko, mohou práva a povinnosti plynout i z jiných zdrojů, než jen ze samotného lidství a rozumu (přirozená práva), projevu svobody (závazky). Vyplývat mohou také z toho, co je dáno komunitou a naším postavením a úlohou v ní.

Na závěr několik (možná nesouvislých) poznámek k vybraným filozofickým směrům:

Kant a jeho pojetí morálky

Jde o velmi komplikovaný systém, který staví na abstraktním pojetí svobody. Striktní a vnitřně konzistentní následování tohoto systému dle mého vede k absurdním závěrům. Například to, že morální hodnotu může mít jen jednání „proti“ vlastní vůli z titulu nějaké povinnosti. Co když ale ani takové vnímání povinnosti nevychází ze svobody jednotlivce? V takovém případě nelze ani v tomto smyslu hovořit o morálnosti takového jednání. Prostor pro morálku v lidském jednání se tak utváří v závislosti na tom, do jaké míry mohou lidé jednat svobodně. Není Kantův imperativ – univerzální zákon – nakonec také něčím externím (pouhým puzením)? kdy v takovém případě i jeho následování rovněž postrádá jakýkoliv morální rozměr?

Rawlsův závoj nevědomosti

Přirozené nerovnosti jsou spíš neutrální fakta, než něco inherentně spravedlivého nebo nespravedlivého (hodnotově zabarveného). Tedy o spravedlnosti lze hovořit jen ve vztahu k systému jako takovému. Zda systém pracuje s těmito přirozenými nerovnostmi (resp. fakty) způsobem, který je nebo není “spravedlivý”. To, co komu náleží (nárok) se podle Rawlse odvozuje od toho, co může vzhledem ke stávajícímu systému očekávat. Nikoliv od toho, k čemu má nějaké morální zásluhy (co si zaslouží).

Vidím zde záblesky spíše hodnotově neutrálního systému pracujícího s fakty – tedy s tím, „jak to je“ – než systému postaveného na morálních nárocích. Rawls tak odděluje to co je spravedlivé, tzn. na co vzniká oprávněné očekávání podle systému, od toho, v čem spatřujeme morální nárok nebo zásluhy.

Nedostatky morálních filosofických systémů

Jak už jsem ale uvedl výše, přijde mi, že všechny velké filozofické a morální systémy vedou v konečném důsledku k absurdním výsledkům, pokud se jimi osoba konzistentně řídí (viz Kantovo “lhát vrahovi za účelem ochrany blízké osoby je nemorální”). V tomto ohledu se podle mého také nebere ohled na „intenzitu“ (ne)morálnosti činu. Neplatí přece bez výjimky, že jakýkoliv čin, který bychom intuitivně prohlásili za nemorální bude nemorálním ve stejné míře a naopak.