Božský člověk ve 21. století. Nebo tak nám to alespoň přijde

Homo deus je kniha s velmi širokým záběrem a úžasným způsobem kombinující poznatky z historie, filozofie, psychologie, sociologie, ekonomie, politologie, biologie, fyziky, religionistiky a informatiky.

Knihu Sapiens od téhož autora jsem přeskočil, byť přece jen stále je na mém seznamu knih k přečtení (21 lekcí pro 21. století jsem četl a recenzi si můžete přečíst zde). Jako člověku zaměřenému myšlením spíše do budoucnosti mi ale obsah Homo dea byl bližší. Přesto však, obsah knihy z velké části tvoří právě vhled do historie, geneze a logiky náboženství a jeho propojení s technickým a vědeckým pokrokem. Je to právě mezioborové propojení poznatků a kontext, do kterého jsou jednotlivé informace zasazeny, v čem autor vyniká.

Humanismus a věda jako náboženství

Autor například vysvětluje, jakým způsobem souvisela zemědělská revoluce se vznikem tradičních teistických náboženství a jaký vliv měla na uvažování člověka. Na základě těchto poznatků Harari vysvětluje, jak v návaznosti na pokrok lidstva, který přinesla průmyslová revoluce, došlo k všeobecnému odklonu od Boha a jakým způsobem jeho místo zaujal člověk sám. Člověk jako nejvyšší autorita v době humanismu nahradil tradiční teistická náboženství podobným způsobem, jakým Bůh v minulosti umlčel všechny živé organismy, které ke člověku promlouvaly stejným způsobem jako člověk k nim (animismus) nebo jiná pohanská náboženství. Humanismus je proto dle autora náboženství stejně, jako je náboženstvím křesťanství nebo judaismus.

Věda a náboženství se doplňují. Čistě věda sama o sobě nemůže existovat, protože nedokáže životu dát smysl a mravní hodnoty. Humanismus v tomto ohledu nahradil tradiční náboženství v momentě, kdy tato již nedokázala uspokojivým způsobem reagovat na nejnovější vědecké poznatky. Stejným způsobem autor popisuje, že ve světle nynějších vědeckých objevů dochází i humanismu pomalu dech. Nejnovější poznatky z oboru biologie či neurologie totiž údajně ukazují, že lidské rozhodování není nic jiného než sled biochemických reakcí v mozku člověka. Veškeré jednání, které člověk činí je proto buď zcela náhodné nebo je předurčené (např. genetikou).

Krize humanismu a jeho nástupci

Stejně tak se ukazuje, že lidské já, tedy individuum, netvoří pouze jeden hlas, ale ve skutečnosti je změtí vzájemně si odporujících hlasů, které mají původ opět v biochemických impulzech ve dvou mozkových hemisférách. Taková a další vědecká zjištění podkopávají samotné ideály humanismu, které staví na jedinečnosti člověka jako svobodně se rozhodující bytosti. Stejným způsobem, jako v minulosti humanismus na základě nového poznání nahradil teistická náboženství, má i humanismus být nahrazen novým náboženstvím, resp. systémem, který bude lepším a věrnějším způsobem reagovat na nové poznatky a možnosti. Příklady takových nových náboženství může být techno-humanismus nebo dataismus. 

Homo deus je skutečně fascinující čtení od začátku až do konce. Často jsem musel knihu odkládat, abych jednotlivé myšlenky zvládl vstřebat. Přesto se mi jistě všechno zpracovat nepodařilo. Při čtení bylo totiž velmi snadné nechat se zahltit množstvím různých postřehů, hypotéz a zcela výjimečných meziborových propojení.

Co přinese budoucnost?

S ohledem na takové nedokonalé zpracování všech informací, začíná pohled dataismu představený v poslední kapitole knihy rázem nabývat na významu. Podle dadaistického pohledu se homo sapiens postupně stává zastaralým algoritmem na zpracování dat, který má nahradit algoritmus pokročilejší. Tento pokročilejší algoritmus však nemusí být organického původu a může být nevědomý. Přiznám se, že mnoho autorem vyřčených myšlenek ve mně vyvolalo spíše nelibé pocity a reálné obavy o naši budoucnost. Ať už je to idea zmiňovaného dataismu nebo hrozba vzniku skutečných geneticky a biologicky vylepšených nadlidí. V každém případě budoucnost lidstva čeká významná proměna. Z mého pohledu člověka ukotveného v humanistickém smýšlení o životě a světě nicméně půjde o proměnu přinejmenším značně nepříznivou. 

V každém případě je podle mého názoru důležité o podobných věcech přemýšlet. Homo deus proto v tomto ohledu rozhodně stojí za přečtení. Přesto, že se považuji za člověka nikoli zpátečnického a nakloněného technickému pokroku, nejspíš není od věci občas si také uvědomit, kolik toho stále ještě nevíme. Je třeba se zamyslet nad důsledky, které může vývoj kupředu mít na ty dosud spíš neprozkoumané oblasti lidské činnosti. Takovým příkladem může být třeba lidská mysl a vědomí nebo společnost jako celek.