Dobré hrdlo. Upíry chceme takové, jaké je známe

Klasika ze série Úžasná Zeměplocha o upírech, Bábi Zlopočasné a čarodějkách. Raději mám Smrtě nebo Vlahoše von Rosreta, ale Bábi má rozhodně také něco do sebe.

Užívej hrdla

Jako vše, co jsem od sira Terryho četl z jeho úžasné Zeměplochy, i Carpe Jugulum (užívej hrdla) je vtipné a neotřelé. Upíři, kteří si vybudovali odolnost proti předmětům, které by dostaly i hraběte Drákulu na krchov (rozuměj křesťanské symboly a česnek)? Parádní.

Přesto však, někomu, pro koho není Zeměplocha srdcová záležitost, bych raději doporučil jinou knihu z této série (třeba tuto).

Jako obvykle, zde jsou některé vybrané pasáže, které mne obzvlášť pobavily:

Původ hříchu

[rozhovor mezi Ovískem a Bábi Zlopočasnou]

„[…] Teď se vede například velmi zajímavá diskuse o původu hříchu.“

„A co si ty vaše kapacity myslí? Jsou proti tomu, že?“

„Tak jednoduché to není. Nic totiž není černé a nic není jen bílé. Mezi tím je mnoho různých odstínů šedi.“

„Houbeles.“

„Prosím?“

„Není tam žádná šedá, jen bílá, která se víc nebo míň ušpinila. Udivuje mě, že to nevíš. A hřích, mladíku, je zacházet s lidmi, jako kdyby to byly věci. Včetně sama sebe. To je hřích.“

Hormeze mezi upíry

[Vlad k Anežce Nulíčkové, ukázkový příklad, že hormeze funguje i mezi upíry]

„[…] Otec si myslí, že hloupost je jedna ze základních vlastností upírů, což je stejný nesmysl, jako kdyby někdo tvrdil, že touha po čerstvé krvi je spojena s nutností být hubený jako lunt. Otec je velmi neobvyklý upír. On a matka nás vychovali…jinak.“

„Jinak?“ opakovala Anežka.

[…]

„Otec ale tvrdí, že vzájemná pomoc je jediný způsob, jak se dostat ven z onoho bludného kruhu. Je třeba přelomit ten kruh hloupostí, říká. Dával nám do potravy malá množství česneku, abychom si na něj zvykli. Zkusil nám ukazovat různé, zprvu upravené náboženské symboly – řeknu vám, drahoušku, že jsme měli v našem dětském pokojíku zřejmě nejpodivnější tapety, jaké si člověk dokáže představit, a to nemluvím o Gertě, česnekové panně – a musím řídit, že jejich účinky už jsou skoro zanedbatelné. Nutil nás dokonce chodit ven a hrát si na nádvořích během dne. Co vás nezabije, říkal, to vás posílí.“

[…]

„Myslím, že bychom si konečně měli některé věci vyjasnit jednou a provždy,“ řekl. Rozhlédl se po zdi a stáhl ze závěsu obrovskou a na obou koncích špičatou sekeru. Tu jí hodil.

„Vezměte si tohle a zkuste mi useknout hlavu,“ prohlásil.

„To se mi pokoušíte říct, že i tohle je něco, v čem jste byli vychováni?“ začala [Anička] cítit zlost. „A jak? Každé ráno po snídani cvičení s malou sekerkou? Každý den usekneme kousek hlavy, pak to ve skutečnosti nebude bolet?“

Vlad obrátil oči ke stropu.