Určují naše činy to, jací jsme lidé?

„Člověk je tím, čím předstírá být […]“. Je americký literát naverbovaný do služeb tajné služby USA, aby během druhé světové války v Německu jako hlasatel šířil nacistickou propagandu toho nejhoršího druhu, byť to bylo prostředkem, jak informovat spojence o důležitých událostech, skutečným nacistou, nebo ho tento motiv vyviňuje? 

Matka noc je zvláštní kniha věnovaná vážnému tématu k zamyšlení, přesto však k jeho zpracování volí lehký, někdy až groteskní, tón. Jak jsem si přečetl na přebalu knihy, to je podle všeho poznávací znamení děl Kurta Voneguta, Jr.

Ústřední otázka, která stojí v samotném jádru knihy, totiž to, zda byl Howard Campbell skutečně vinen a odpovědný za zlo, kterému jeho projevy přispívaly, nabízí, jak to v takových případech bývá, zajímavou sondu do myšlení lidí.

Přiznám se, že sám na tuto otázku nejspíš nemám jednoznačný názor. Pravděpodobně bych se přikláněl k tomu, že skutečně to, jací jsme z velké části utváří naše skutečné činy, a to bez ohledu na naše vnitřní přesvědčení, je-li toto přesvědčení v rozporu s těmito činy. Jinými slovy, můžeme vnitřně nesouhlasit s tím, co děláme, ale o tom jací jsme budou ve finále více vypovídat právě naše činy. V případě Howarda Campbella je tato otázka samozřejmě zkomplikovaná tím, že on svým jednáním, poněkud schizofrenně, také přispěl k jistému dobru. Pokud bychom chtěli s konečnou platností posoudit morálnost jeho činů, pak bychom museli ve smyslu filozofie utilitarismu nějakým způsobem změřit, zda dobro, ke kterému přispěl převáží zlo, které způsobil. Pokud je to vůbec možné. Rovněž pokud v našem vnímání spravedlnosti tíhneme spíše ke kategorickým soudům, nemusí toto pro nás vůbec být přijatelné.