Ne všechno je náhodné, ale rozhodně je to mnohem náhodnější, než si myslíme

Kromě Prokrústova lože jsem přečetl celou sérii Incerto, ikdyž v obráceném pořadí (ne záměrně) – od nejnovější (Nasadit vlastní kůži) jsem postupoval až k nejstarší (Fooled by Randomness). Taleb v této knize vlastně nebyl tak arogantní a nepříjemný, jak obvykle vystupuje na Twitteru nebo ve svých pozdějších dílech. To mě velmi překvapilo. Nechápejte mě špatně, jeho specifický přístup tam je, ale rozhodně ne v takové míře, jak jsem byl u něj zvyklý. Možná i díky tomuto faktu a také díky tomu, že jsem měl přehled o dalších Talebových dílech, musím říct, že tahle jeho kniha se mi líbila možná nejvíc. Musím však zdůraznit, že všechny části série Incerto stojí za to.

V knize Fooled by Randomness se lze setkat v podstatě se všemi tématy, která Taleb dále rozpracoval ve svých pozdějších dílech. Z toho vyplývá, že v této knize najdete Černé labutě, asymetrie, nelinearitu a „nasazování vlastní kůže“ – tedy hlavní témata celé série Incerto. Z tohoto pohledu by se kniha Fooled by Randomness dala považovat za jakýsi obecný úvod do tématu náhodnosti v našem životě.

Ne všechno je náhodné, ale rozhodně je to mnohem více náhodné, než si myslíme

Ve druhém vydání knihy autor provedl několik oprav a také několik poznámek, aby upřesnil, že základním poselstvím knihy Fooled by Randomness nebylo, že všechno je nahodilé, ale spíše to, že svět sice není celý náhodný, ale přesto je mnohem náhodnější, než si obvykle myslíme. V jedné části knihy, kterou sám autor označil za nejméně originální, Taleb shrnuje, k jakým předsudkům jsme my, lidé, náchylní. Z toho pak vychází jedna z hlavních premis prezentovaných v knize – naše emoce a vrozená lidská přirozenost nás vedou k tomu nechat se zmást nahodilostí. Kvůli tomu nikdy nebudeme schopni jednat zcela racionálně, což také opravdu není něco tak žádoucího. Kdybychom byli zcela racionální, pravděpodobně bychom nebyli schopni efektivně činit žádná rozhodnutí a následně ani přežít. Jak říká autor, nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom porozuměli světu, ale spíše k tomu, abychom unikali nebezpečí a rozmnožovali se. Naše předpoklady nechat se zmást nahodilostí jsou však v pořádku, dokud si je uvědomujeme. Nebo alespoň dokud se nenecháme zaslepit vlastní nadutostí. Historie však ukazuje, že to vůbec není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Taleb představuje řadu postav, skutečných i fiktivních, které vybouchly (zkrachovaly) právě kvůli zaslepenosti vůči roli, kterou v našich životech hraje náhoda.

Je asi pravda, že lidé, včetně mě, mají tendenci přičítat své úspěchy určitým schopnostem, zatímco neúspěchy spíše smůle. Možná by z toho všeho mělo vyplynout poselství, abychom si přestali něco nalhávat a začali si připouštět, že náhoda hraje v našich životech mnohem větší roli. (Další vynikající knihou na toto téma je Outliers od Malcolma Gladwella).

Přemýšlejte o multiverzu všech možností

Taleb tvrdí, že užitečným způsobem, jak přemýšlet o pravděpodobnosti a náhodě v životě, je uvažovat také o událostech, které se nestaly. Ačkoli to může znít kontraintuitivně, ve skutečnosti to dává velký smysl. Souvisí to s tzv. klamem přeživších, tedy s naší tendencí přemýšlet o historii, respektive o minulých událostech jen v kontextu toho, co se skutečně stalo. Tímto způsobem můžeme oslavovat vítěze, kteří možná jen těžili z náhody a zaměňovat jejich štěstí za jejich schopnosti. A je to ještě horší. Někdy mohou být díky náhodě těmito vítězi i lidé podstupující pošetilá rizika, kteří by ve většině „alternativních vesmírů“ pravděpodobně skončili na mizině. Jsme však odkázáni považovat to, „co se stalo“, za jedinou věc, která se počítá. Je to jednoduše proto, že „dáváme přednost viditelnému, zakotvenému, osobnímu, vyprávěnému, hmatatelnému a pohrdáme abstraktním“.

Zahrnout nahodilost do našeho pohledu na svět nám pomáhá to, co Taleb nazývá ergodicitou – tedy konvergenci k dlouhodobým vlastnostem v dlouhodobém horizontu. Jinými slovy, čím déle něco děláme znovu a znovu, tím je pravděpodobnější, že výsledek bude podobný. Otázkou je, zda k takové konvergenci nutně musí docházet vždy v průběhu života člověka. A odpověď zní, alespoň si to myslím, že je samozřejmě možné, že tomu tak nebude. Proto se může ukázat, že extrémně riziková (např. investiční) strategie je úspěšná a krach nemusí přijít. V takových případech máme obvykle tendenci označovat takové lidi za úspěšné. Taleb tím chtěl asi říct, že je třeba se nad těmito věcmi zamyslet kritičtěji a řádně zohlednit roli štěstí a náhody.

Na to navazuje, jak autor opakuje v celé sérii Incerto, že není ve své podstatě nic špatného (pošetilého snad ano) na tom, když člověk podstupuje neopodstatněné riziko, pokud se nevystavuje negativním účinkům Černých labutí a neriskuje při tom vše (viz Černá labuť), nebo pokud tak nečiní bez nasazování vlastní kůže (viz Nasadit vlastní kůži). A naopak, může mít smysl podstoupit asymetrické riziko za účelem využít pozitivní Černé labutě (viz Antifragilita). Zrádná nahodilost je zkrátka dle mého mínění důležitá kniha o nahodilosti a jejím vlivu v každodenním životě všech.