Na Půlnoční knihovnu od Matta Haiga jsem se těšil, protože na Goodreads získala ocenění (jedné z) nejlepších knih roku 2020.
Teoreticky má všechno, co by podle mě taková kniha měla mít, aby mě zaujala. Odkazy na kvantovou fyziku a teorii strun, filozofické úvahy i odkazy na slavné myslitele. Ale stejně tomu tak nějak něco chybělo.
Byly chvíle, kdy jsem knihu hltal v napjatém očekávání, co přijde dál, ale bohužel většinu času to bylo jen očekávání konce. Vlastně ani nevím proč.
Kvantová (tak trochu) blbost
Vím, že je to fikce, nemohl jsem si ale pomoct a přemýšlel nad několika body, které mi nedávaly smysl. Tak třeba, jak je možné, že Nora v alternativním životě okamžitě nezíská všechny informace o tomto životě? Stejným způsobem, jako se mění např. její tělesná stavba oproti základnímu životu.
Trochu mi vadilo, že podstatnou část knihy tvoří to, že Nora zjišťuje, co se v každém novém životě děje. V knize bylo skutečně několik pasáží, které mi připadaly přitažené za vlasy. Například to, že „věda nám říká, že šedá zóna mezi životem a smrtí je tajemné místo“ a že existuje jediný bod, ve kterém nejsme tím či oním.
Přijde mi to pochybné a také tak trochu jako BS. Nejsem odborník v této oblasti a doufám, že si autor udělal rešerši. Nemohu se ale ubránit dojmu, že ve skutečnosti žádná šedá zóna ani tajemné místo neexistuje.
Navíc je také něco divného na tom, že postavy v knize odhalují, co se jim vlastně děje (cestování mezi paralelními vesmíry), přičemž používají pouze svůj rozum a pozorují realitu zevnitř. Nemyslím si, že je někdy možné zcela pochopit smysl systému a zároveň být jeho součástí. Ale když se nad tím znovu zamyslím, asi je to tak nějak v pořádku, protože postavy v knize jenom tušily, co se děje, a zároveň si neuvědomovaly celý mechanismus fungování.
Abych to shrnul, je mi líto, že to musím říct, ale tahle kniha mě opravdu moc nenadchla. Možná byla má očekávání příliš vysoká.
