Civilizace, kterou napsal Laurent Binet byla jednou z knih, po které jsem opakovaně sahal téměř při každé návštěvě knihkupectví a posléze ji opět vracel do regálu.
Něco mě na ní lákalo, ale zřejmě ne natolik, abych si ji koupil. Pak jsem to ale jednou zlomil a koupil si ji. Pokud to máte stejně, radím vám, kupte si ji také.
Jedná se o zajímavou knihu, ve které autor kombinuje historická data s fikcí. Je to bezva zábava především v tom, že čtenáře to vede k tomu si při čtení doplnit své znalosti z dějepisu, aby dokázal fikci rozpoznat a příběh si naplno vychutnat.
Já se z tohoto důvodu ponořil do zběžného studia rodokmenů šlechtických rodů evropských zemí, abych si vytvořil lepší představu o rodinných vazbách mezi Isabelou Portugalskou, Karlovi V., Kateřinou Habsburskou a Janem III. Portugalským. Díky tomu jsem se znovu přesvědčil, že šlechtické rody tehdejší Evropy tvořily v podstatě jednu velkou rodinu.
Vikingové, Kolumbus a Sapa Inka
Stylem líčení v první části (Sága o Freydís Eriksdóttir) mi kniha v mnohém připomíná videa kanálu CivilizationEx na Youtube. Netřeba asi vysvětlovat, ale pokud by vás to přece jen zajímalo, tak si některé z těchto videí pusťte.
Binet v knize mimo jiné popisuje,
- jak Vikingové objevili Ameriku… a dobrovolně tam zůstali a
- jak Kryštof Kolumbus (také) objevil Ameriku… a také tam zůstal, leč nedobrovolně.
Tak co to náboženství?
Hlavní část příběhu, byť volně navazuje na části předchozí, představuje příběh inckého vládce Atahualpy, který dopluje do Evropy, kde začne budovat svoji sféru vlivu.
V knize samozřejmě nechybí otázka víry, která byla pro Evropu na přelomu středověku a novověku klíčovým tématem.
Očima dnešního čtenáře, který pochází navíc z převážně ateistické země (kterou Česká republika nepochybně je), se vnucování své víry jiným zdá tak… nesmyslné.
A o to víc, když různá náboženství ve všech koutech světa popisují více méně totéž, jen k tomu volí jiný soubor mýtů.
Přesto však náboženští zélóti často trvají zrovna na tom, aby ostatní věřili právě té jejich verzi a jsou kvůli tomu ochotní válčit a zabíjet. Autorovi se podle mého soudu podařilo velmi pěkně shrnout podstatu křesťanství, židovství a islámu. Jako metodu zvolil pohled cizince – Inky – který pro drobné nuance mezi jednotlivými náboženstvími stěží hledá porozumění. Zejména pak, pokud jde o rozdíly mezi katolicismem a protestantstvím).
Díky perspektivě cizince tak celkově vyniká absurdita lecčehos v naší evropské historii.
Svoboda vyznání jako klíč k prosperitě
Na pozadí náboženské otázky zvlášť vyniká požadavek na svobodu vyznání jako předpoklad další prosperity.
V knize je svoboda vyznání čtenáři prezentována jako klíč k úspěchu. Ve fiktivní historii autora románu, zdá se, lze úspěch Atahualpy spatřovat právě v tom, že toto pochopil jako první.
V návaznosti na protestantství působí pak zvlášť poutavě v knize nabídnutých „95 slunečních tezí“.
Atahualpa, jako všichni v Incké říši, uctíval Slunce. Na 95 slunečních tezích, přestože jde o fikci, je něco sympatického. Zakotvují pluralitu náboženského vyznání, obsahují mnoho z fyzikalismu a mnohem méně metafor, než nalézáme v tradičních náboženstvích.
Nicméně i v případě uctívání Slunce existuje hierarchie. Slunce je nejvyšším božstvem, nejvyšší Inka je jeho synem na Zemi a poté následují všichni ostatní (třebaže jsou také dětmi Slunce). Je zde zvláštní dichotomie.
Inkové, jako vyznavači Slunce, v knize nemají problém s tím přijmout, že ostatní mají jinou víru než oni. Dost dobře také nerozumí oné vyostřené netoleranci mezi ostatními vyznáními – například tomu, proč katoličtí křesťané neuznávají protestanty. Zároveň ale očividně přesto sami cítí potřebu zařadit své sluneční náboženství nad ostatní.
Je snad tato potřeba nadřadit svoji víru nad víru ostatních v samém srdci každého náboženství?
