Je Tak pravil Zarathustra kniha o vzpírání? Rozhodně ne. Můžeme jen spekulovat, zda Nietzsche vůbec někdy zvedal nějaké břímě. (Samozřejmě ve hmotné podobě. Není pochyb o tom, že jinak snášel velkou tíhu břemen všeho druhu.)
Tři metamorfózy ducha
Tato kniha je skvělá v tom, že je plná nápadů. A že je to téměř neomezený zdroj inspirace.
Například mě velmi pobavilo, když Alex Bromley diskutuje o Nietzscheho nápadech ve vztahu… ke vzpírání.
Je něco na tom, že aby kdokoli mohl cokoli vylepšovat, musí se nejprve v odpovídající oblasti zdokonalit.
Není prostě možné, aby byl člověk schopen komukoli (skutečně) poradit v jakékoli záležitosti, aniž by nejprve ovládal daný obor.
Bromley konkrétně ve vztahu k Nietzscheho dílu mluví o tom, že než začnete přemýšlet o vylepšování jakéhokoli tréninkového plánu, měli byste se prostě nejprve držet nějaké přesně definované rutiny (jako velbloud). Teprve po nějaké době, až získáte hlubší pochopení svého těla, můžete zpochybňovat dílčí části plánu (jako lev). A teprve potom, až si dostatečně osvojíte znalosti a praxi, můžete přejít k vytváření vlastních návrhů (jako dítě).
Samozřejmě to v žádném případě neplatí jen pro cvičení. Jde jen o to, že spojení Nietzscheho a vzpírání je zábavné.
Tato myšlenka mě zaujala natolik, že jsem na ni musel navázat a nechal ChatGPT vygenerovat krátké video o velbloudovi, lvu a dítěti v posilovně.
Pro zájemce je výsledek k vidění zde:
Nadčlověk a smrt boha
Když pomineme vzpírání, v Nietzscheho díle se opakuje několik témat. Tak například nadčlověk.
Jde pravděpodobně o nejznámější koncept. Matně si vzpomínám, že jsme se o něm učili už na střední škole (i když výklad se celkem lišil od toho, co jsem si odnesl ze své četby Zarathustry). Nadčlověk je jako horizont, něco, o co je třeba usilovat, a přitom zůstává většinou mimo náš dosah.
Za druhé, smrt boha. Jde o další věc, která je často vykládána tak, že Nietzsche byl nihilista. Nietzsche nicméně pouze konstatuje, že bůh je mrtev, a dále se ptá …co teď? Místo aby se jednoduše smířil s tím, že zde není nic než prázdnota (a přijal nihilismus), ptá se, jak prázdnotu zaplnit (tedy nihilismus odmítá).
Odpovědí je prostě žít pro život (náznak existencialismu?) a tvůrčí činnost. Prostě žít život životu navzdory. V dobrém i zlém (amor fati?). Možná to má také něco společného s věčným návratem? Do jádra konceptu věčného návratu jsem úplně nepronikl.
Pozemská skutečnost a „festival oslů“
Je zřejmé, že Nietzsche vírou tak trochu pohrdal (nevím, jestli to bylo doopravdy, ale určitě to tak působí). Z toho usuzuji, že se chtěl přeorientovat na tady a teď místo na to, co bude až po mé smrti a v nebi.
„[…] učím lidi: nestrkat hlavu do písku nebeských věcí, ale nosit ji volně, hlavu pozemskou, která dává smysl tady na zemi!“
Na samém (téměř) konci knihy však Zarathustra (Nietzsche) na vlastní oči vidí, že lidé, dokonce i ti lepší, mají tendenci k víře tíhnout bez ohledu na cokoli. V tomto případě skončili uctíváním osla. (V tomto bodě jsem si nebyl jistý, co si mám myslet. Kromě toho, že to musela být metafora? Ach ano, metafora. Pro lidi, kteří si našli cestu k uctívání různých božstev. Udělat z nich osla muselo být záměrně hanlivé, aby se dokázala nějaká pointa nebo tak něco. Nebo jsem to prostě nepochopil. Což je také docela možné, dokonce pravděpodobné).
Zarathustra pak svou cestu uzavírá… tím, že ji jakoby začíná znovu? Zkrátka věčný návrat, no ne?
Myšlenky na závěr
Tak pravil Zarathustra vás bez pochyb zaměstná.
Jsem si jistý, že ta kniha má hloubku. A jsem si také jistý, že jsem většinu času víceméně jen klouzal po povrchu. Proto jsem si udělal mentální poznámku, že se k této knize vrátím a znovu si ji přečtu, až mi bude šedesát. Uvidíme, kam to povede.
Možná se k ní dokonce budu vracet věčně.
