Černá labuť kam se podíváš. Po bitvě je každý generál

Chvíli mi trvalo, než jsem se touto knihou prokousal, protože je místy dost odborná, a i když Taleb často doporučuje, že některé části může neodborný čtenář přeskočit, nemohl jsem se přinutit, abych tuto radu skutečně poslechl a odborné části přesto přelouskal.

Talebův styl

Po přečtení jiných knih od Nassima Taleba, Nasadit vlastní kůži a Antifragilita, jsem měl docela dobrou představu o tom, do čeho jdu. Taleb někdy opravdu působí jako poněkud nepříjemný chlapík, ale nějak jsem se s tím smířil a přijal to jako fakt.

Četl jsem druhé vydání Černé labutě, které vyšlo s poněkud dlouhou postscriptovou esejí připojenou k původnímu textu. V ní Taleb rozvádí některé koncepty představené v knize a také poskytuje zajímavý vhled do dění po vydání prvního vydání Černé labutě a následného finančního krachu v letech 2007-2008. Svým charakteristickým stylem stručně popisuje své křížové tažení proti ekonomům a „prázdným kravaťákům“ (a jejich křížové tažení proti němu).

Postskriptová esej a její obsah je předzvěstí vydání jeho pozdější knihy – Antifragility – která byla poprvé představena v roce 2012. V knize Antifragilita se Nassim Taleb dále podrobně zabývá myšlenkami souvisejícími s konceptem Černé labutě, které stručně představil ve své postskriptovém eseji ke knize Černá labuť (konkrétně konvexní vs. konkávní uspořádání záležitostí, aby se člověk mohl „obrnit“ proti negativním Černým labutím a lépe těžit z výhod pozitivních Černých labutí).

Musím říci, že Černá labuť je velmi poutavé čtení a tento koncept zavedený do světa pravděpodobnosti, alespoň podle mých znalostí, je rozhodně něco nového. Intelektuálně podnětné myšlenky jsou někdy (velmi často) podávány v možná až zbytečně vychloubačném a arogantním balení (např. Talebova retrospektiva do vlastního mládí v Libanonu, kdy se účastnil jakýchsi nepokojů apod.) Ale jak už jsem psal výše, smířil jsem se s tím. Asi to patří k Talebovu velmi specifickému kouzlu.

Co je to Černá Labuť?

Od vydání knihy se pojem „Černá labuť“, označující epistemologicky nepředvídatelnou (zejména pro některé lidi – jak říká Taleb – především ekonomy a „experty“) událost velkých následků, stal poněkud obecným termínem popisujícím vysoce nepravděpodobné události. Lidé, média apod. si zvykli tímto termínem označovat události, jejichž výskyt většina lidí neočekávala – např. finanční krize, nebo dokonce pandemie Covid-19 . Bylo zábavné sledovat, jak se Taleb k těmto případům používání termínu Černá labuť staví svým specifickým způsobem, a křičí (někdy doslova), že pandemie Covid-19 nebyla Černou labutí, protože existovali lidé (samozřejmě včetně něj), kteří ji předvídali.

Chápu, že nelze vědomě přehlížet jakoukoli negativní událost (nebo riziko s ní spojené) s potenciálně nízkou, avšak nenulovou, pravděpodobností výskytu, a poté, co k ní dojde, ji prohlásit za Černou labuť a používat to jako výmluvu. Stále mě však trochu mate jak do sebe zapadá tvrzení, že Černá labuť je subjektivní jev vzhledem k individuálnímu očekávání člověka, které pramení z neúplných znalostí a jejich nedostatku, a zároveň pak další tvrzení, že například pandemie Covid-19 nebyla Černou labutí. Zvláště poté, co Taleb výslovně uvádí, že útok z 11. září nebyl Černou labutí pro teroristy, ale zcela jistě ano pro lidi nacházející se ve dvojčatech. Podle stejné logiky by pandemie Covid-19 mohla být Černou labutí pro ty, kteří neměli nejmenší tušení, že se něco takového stane. Samozřejmě můžeme teoretizovat, zda by někdo takový mohl mít ve skutečnosti právo na takový názor, vzhledem k tomu, že historie lidstva je plná strašlivých pandemií. A přesto se mohlo stát, že někteří lidé skutečně považovali novou pandemii za něco, co se již nemůže stát (viz odkaz na Harariho knihu Homo deus). Neexistuje zkrátka způsob, jak prohlásit nějakou událost objektivně za Černou labuť, protože zatímco pro někoho je tatáž událost neočekávaná, jiní ji očekávat mohou.

Z Mediokristánu do Extremistánu

Domnívám se však, že smyslem knihy není polemizovat o tom, co je a co není černá labuť vzhledem ke konkrétním perspektivám pozorovatelů, ale spíše přijmout fakt, že jednoduše existují události, které většina z nás zaregistruje jako Černé labutě a často jsme k nim slepí. Tato slepota vůči Černým labutím, jak tvrdí Taleb, může dokonce vycházet ze samotné naší povahy. Je to proto, že my lidé máme tendenci zaměřovat se spíše na to, co známe, i když je to bezvýznamné, než na to, co neznáme (tj. klást důraz na známé na úkor neznámého). Tato vlastnost se při pozorování z odstupu stává velmi ironickou, neboť právě události, které jsme nečekali, utvářely naše dějiny. Také velká část takových událostí velkého významu, tvrdí Taleb, je mnohem více náhodná, než si myslíme. Je také v naší lidské povaze nacházet ve všem jisté zákonitosti. Dokonce i tam, kde vůbec nemusí být. Zpětné hodnocení událostí nás vede k přesvědčení, že svět je méně náhodný, než ve skutečnosti je.

Pro účely demonstrace některých svých konceptů zavádí Taleb dvě hypotetické země – Mediokristán a Extremistán. Ty se liší závažností důsledků událostí s nízkou pravděpodobností. V Mediokristánu mají události s velmi nízkou pravděpodobností, tj. ty, které se odchylují od průměru, obvykle velmi malý dopad, zatímco v Extremistánu mají tytéž události s nízkou pravděpodobností (Černé labutě) obvykle závažné důsledky a tvoří velmi významnou část průměru.

V návaznosti na globalizaci dnešního světa a vzestup internetu Taleb tvrdí, že v našich životech dochází k posunu z Mediokristánu do Extremistánu. To znamená, že se již nemůžeme spoléhat na to, že události s nízkou pravděpodobností nebudou mít žádné nebo jen malé následky. Často se ocitáme v prostředí, kde vítěz bere vše (vezměme si např. technologickou start-upovou scénu, působení venture-kapitálových fondů apod.). Jinými slovy, extrémy mají tendenci ovládat náš svět a lze očekávat, že v budoucnu tomu tak bude ještě více. S ohledem na to je Talebovým poselstvím mít se na pozoru před touto dynamikou, snížit svoji expozici vůči negativním Černým labutím a na druhé straně zvýšit expozici vůči pozitivním Černým labutím. Nebo možná jen nevystavovat se negativním Černým labutím na úkor ostatních – to je hlavně téma pozdějších Talebových knih, zejména knihy Nasadit vlastní kůži.

Co dál?

Shrnuto a podtrženo, pokud kniha vůbec lze shrnout, a vyjádřeno poněkud vulgárněji, myslím, že poselství knihy by se dalo shrnout takto: Naše předpovědi ve světě Extremistánu stojí za ho**o, raději se proto zamysleme nad tím, co můžeme udělat pro to, abychom zlepšili naši pozici, až přijde další Černá labuť.

Na toto konto si dovolím na závěr uvést citát z knihy: „Často se nám říká, že my lidé máme sklony k optimismu a že nám to prý prospívá. […] Máme dostatek důkazů, které potvrzují, že my lidé jako druh máme skutečně mimořádně štěstí. […] To, že jsme se sem dostali náhodou, neznamená, že bychom měli i nadále podstupovat stejná rizika. […] Hráli jsme ruskou ruletu, teď s tím přestaňme a dejme se do pořádné práce.“