Kniha Jak svět doopravdy funguje od Václava Smila mi nějakou dobu zabrala. Je to skvělá kniha, ale vzhledem k tématu, respektive vědecké formě, je i místy tak trochu nezáživná.
Neříkám to, abych knihu nějak shodil, jen se tato charakteristika bohužel promítá do její čitelnosti. Ale nakonec to samozřejmě i tak stojí za to.
Za co vděčíme fosilním palivům?
Hlavním poselstvím knihy je, že naše civilizace vděčí za svůj masivní růst v minulém století především fosilním palivům.
Z toho vyplývá, že jakýkoli významný posun pryč od fosilních paliv by byl nyní na úkor hospodářského růstu. Smil neříká, že to není možné, ale spíše to, že cenou za takovou změnu by byl obrovský ekonomický propad a krok mimo naši komfortní zónu.
Smil nabízí střízlivý popis toho, jak svět skutečně funguje, zejména diskutuje o tom, jak se vyrábí potraviny, s důrazem na naši závislost na fosilních palivech, vnitřní fungování našeho hodnocení rizik a také se věnuje tématu změn klimatu.
Ani optimista, ani pesimista
Smil tvrdí, že není pesimista ani optimista. Je to vědec.
Jako takový nejenže nabízí popis toho, jak svět funguje, ale také se snaží čtenáři nastínit, co bude pravděpodobně následovat.
Ale není to nic blízkého snaze předpovídat budoucnost, jak to dnes mnozí dělají. Jak dále uvedl:
„[…] víme, že nejpravděpodobnější vyhlídkou [na budoucnost] je směs pokroku a neúspěchů, zdánlivě nepřekonatelných obtíží a téměř zázračných pokroků. Budoucnost, jako vždy, není předem určena. Její výsledek závisí na našich činech.“
Smil v mnoha ohledech připomíná Taleba. Snad hlavně kvůli jeho výhradám k prediktivním modelům.
Nicméně, co z toho všeho lze vyčíst je skutečnost, že stále dokážeme předpovídat prd.
