Kniha Tao te ting je zážitek. Na jejím začátku mě trochu odrazoval, ba dokonce štval tón, jakým vypravěč knihu četl.
Ale po chvíli se mi to začalo líbit. Ve skutečnosti jsem pochopil.
Podobně jako v učení Tao je preferována měkkost, domnívám se, že měkká dikce byla záměrem. Poslech byl taková meditace.
Tao… místo Boha?
Nemohl jsem si nevšimnout, že by se toho tolik zas tolik nezměnilo, kdybychom vyměnili „Tao“ za „Boha“.
Z mého pohledu agnostika/ateisty Tao popisuje víceméně totéž. Nějaký abstraktní nepředstavitelný koncept. Začátek a všechno. Nekonečno. Z Tao vznikl vesmír. Není to opravdu jen jiný způsob vyjádření téhož?
Chci říct, že je opravdu zajímavé, že v samém jádru různých různých učení (ať už jde o náboženství nebo filozofii), které se nezávisle na sobě vyvíjely po celém světě, je téměř totéž.
Stoicismus, existencialismus, panteismus a spol.
Ve skutečnosti existuje mnoho podobností mezi taoismem a jinými „ismy“, jako je stoicismus (o přijetí světa takového, jaký je), existencialismus (o tom, že naše existence je to jediné, co máme) a panteismus (Tao/Bůh je ve všem a všude, podobně jako síla ve Star Wars).
Učení o Tao se mi ale líbí zejména pro svoji neinvazivitu.
Protiklady, jin jang
Myslím si, že použití protikladů k vyjádření definičních znaků věci je samotnou podstatou taoismu (činím tento postřeh ze své laické perspektivy).
Co je dobro bez zla? Činnost bez nečinnosti? Dává to smysl. K tomu, abychom pochopili význam čehokoli, potřebujeme protiklady.
Tao Te Ching má hloubku. Jedno přečtení (poslech) nestačí. Budu se k tomu muset vrátit znovu…a znovu.
