Vím, že to s knihou přímo nesouvisí, ale jedná se rovněž o téma, kterým se autor zabývá – fascinuje mě, že se v průběhu historie na různých místech světa vyvinuly zhruba stejné náboženské systémy
Jasně, tohle říkám s plným vědomím toho, že nejen v minulosti, ale i dnes, jsou zastánci různých náboženských směrů připraveni se bít za svoji pravdu a správnost té jejich víry.
Ale přece, v hrubých rysech jde o totéž. Tím spíš, když se člověk zamyslí nad účelem, který taková víra plní.
Smysl víry
Mircea Eliade poskytuje velice zajímavý pohled, a sice, že
„jedině z předpokladu existence Boha získává [člověk] na jedné straně svobodu, a na druhé straně jistotu, že historické tragédie mají transhistorický význam […].“
Z pohledu zvenčí se pak stírají podružné rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími, když se v tomto bodě shodují. Nebo alespoň křesťanství a židovství, o nichž autor v tomto kontextu hovoří.
Je to zajímavé už jen z toho důvodu, že toto je podle mě konečně důvod, který dává víře smysl.
A dost možná jde rovněž (alespoň částečně) o odpověď na otázku, jak je možné, že náboženství, která kolem sebe máme dnes přežila stovky let. Že by skutečně šlo jednoduše o nástroj, jak se vyrovnat s „hrůzou z dějin“?
Jak na jedné straně připustit, že věci se prostě dějí a že lidé utváří dějiny, ale zároveň, bez ohledu na to, jaké hrůzy se děly (dějí), že mohou přesto mít svůj smysl.
Hrůza dějin
Ostatně kolem „hrůzy z dějin“ se točí tento celý esej (Mýtus o věčném návratu).
Autor v něm předně popisuje, jakým způsobem přistupují a vyrovnávají se s tokem dějin primitivní kultury, které v první řadě dějiny skrze rituály a své mýty věčného návratu v cyklických periodách v podstatě ignorují.
Dále pak líčí kontrast, respektive změnu paradigmatu ve vnímání dějin v kulturách „moderního člověka“, který se byl schopen (alespoň částečně) vymanit z archetypů a rituálů periodického opakování (z kruhu natáhnout přímku).
Důsledkem je odpoutání se od cyklického vnímání času, nebo alespoň významné prodloužení těchto cyklů od stvoření k zániku (miliony let v případě východních náboženství, nebo absolutně nespecifikované období v případě křesťanství a židovství).
Je to těžký text a skutečně nabízí mnoho k zamyšlení a diskusi. Rád bych se k němu ještě někdy v budoucnu vrátil.
